REGISTROVAT

Souhlas s podmínkami. Registrovat firmu, akci...

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.



Zážitky

Detail zážitku

Vzpomínka na Parkáč 2016

100 %

1 hodnocení

Autor: Adriana P.|2 vložených zážitků
Hodnocení autora:
Datum absolvování: 12.11.2016
Datum vložení: 22.05.2019
Absolvovalo: 1 lidí
Lokalita: Mníšek a okolí
Náročnost: Vyšší
Charakter: víceboj

Popis

Pražský parkový survival mám moc ráda. Pravidelně se ho s Matějem účastníme už čtvrtým rokem. Každý rok je složen z několika disciplín, na které mají závodníci 5 a půl hodiny. Typicky je to klasický orientační běh, horské kolo, slanění, kajak a kolečkové brusle. Z předchozích zkušeností vím, že je pro mě velmi těžké stíhat limity a vlastně se mi v minulých letech nikdy nepodařilo posbírat všechna kontrolní stanoviště.

Ročník 2016 byl ale specifický. Ještě den předem jsme kontrolovali počasí. Mělo být zataženo a kolem 3°C. Jaké to ale bylo ráno překvapení při pohledu z okna! Všude sníh, teplota lehce pod nulou.

Když jsme přijeli do Stříbrné Lhoty u Mníšku pod Brdy, dozvěděli jsme se, že brusle budou z letošního ročníku vynechány kvůli bezpečnosti. Ach jo, moje nejoblíbenější disciplína. Nicméně ani já nikdy předtím ve sněhu na inlinech jezdit nezkoušela.

Místo bruslí nás tedy rovnou čeká orientační běh (asi 10km) se začátkem na kontrole č. 3, během kterého absolvujeme slanění a pak rovnou na kolo. Cyklo etapa má mít optimálním postupem zhruba 40km. Letos to vypadá na docela krátkou variantu závodu, říkám si. Že bych to konečně všechno stihla v limitu?

Připevňuji číslo, připravuji věci dle instrukcí a společně s Matějem diskutujeme možné postupy po jednotlivých stanovištích. Ani nevím, kam se ten čas poděl a už stojíme s mapou na startu. 2 minuty do startu. A je to tady! Startovní pole se rozbíhá do dvousměrů. Zdá se že téměř pokaždé jsou tu dvě varianty postupu a jen těžko se odhaduje, která je ta lepší.

Svůj předem promyšlený postup na první kontrolu měním v poslední chvíli, což si vyčítám hned v prvním kopci. (Ano druhá varianta byla rychlejší). První kluci se už dávno ztratili v lese před námi, ale stále běžíme v hloučku několika lidí a první kontrolu tak nacházíme prakticky ihned. Na další stanoviště to “krosíme” lesem už v menší skupince. Ke srázu pod skálu s kontrolou č. 4 to j(e)de docela rychle. Mnoho lidí kolem sebe nevidím, zato slyším. Zní to spíš jako ovečky. Na pětce nás totiž čeká slanění a tak většina už běží v sedácích a někomu o sebe pěkně nahlas cinká osma s karabinou. No kdybych se náhodou ztratila, stačí běžet po sluchu.

Ze stanoviště slaňování už zpátky vybíhají ti rychlejší. Šplháme se zezadu na skálu za povzbuzování kolemjdoucích. Co ale dokáže nakopnout ještě víc, je informace od organizátorů, že jsem aktuálně 3. holka celkově a slečna za mnou je 4. Slanění je otázkou chvilky a běží se dál. Na šestku volím přímý postup z kopce dolů.

Tady to začíná být dobrodružné! Strmý svah, končící v potoce, se mi daří spíš sjet po zadku, nahoru se z koryta po rozbláceném svahu nemůžu dostat a chytám se všech větví kolem. Čeká mě další koryto, kde už u vody vidím hledanou kontrolu. V tu chvíli se ale maximálně zhrozím a propadám panice, protože jsem někde po cestě musela ztratit průkazku! Co teď?!? Prvně se snažím “vygooglit” číslo na organizátory na stránkách závodu. Nic. Nemůžu čekat, že by tu snad jel internet. Číslo nemám, tak zkouším volat Matějovi, jestli nebyl chytřejší a nenapsal si ho. (Samozřejmě že mi nedochází, že je natištěné přímo na mapě.) Pro velký úspěch tu není ani signál a mobil bych mohla rovnou zahodit.

Snažím se uklidnit a rozmyslet, co budu dělat. Vracím se do prvního koryta. Hledám, kde by mohla být, nikde ji nevidím. Frustrovaná ztrátou už je mi jedno, že se brodím ledovou vodou, které jsem se do té doby úspěšně vyhýbala. Vracím se ke kontrole, kterou razím do mapy. Opět se vracím do prvního koryta a hledám ještě důkladněji. Touhle eskapádou ztrácím dobrých 10 – 15 minut. Dělá mi problém se znova namotivovat a běžet dal. Široko daleko nikdo a k sedmičce spíš dochazím. U kontroly ale potkávám kluky s cinkajícími sedáky i holčinu, která slaňovala hned za mnou. Ti tu asi museli pěkně zabloudit. S vidinou, že to třeba ještě nemusí být tak hrozné, dobíhám s tímhle hloučkem lidí do depa. Vysléct sedáky, přezout se na kolo a honem do sedla.

Čeká mě dlouhý postup po červené značce až na další kontrolu. Po cestě předjíždím několik dalších lidi, včetně Matěje, který má očividně nějaký technický problém. Vím, že mě tu čeká jeden úsek po lesní cestě. Že to bude náročné, je zjevné, ale že tam bude tolik příšerně kluzkých kořenů, jsem nečekala. Mokro a námraza umí svoje. Nedávám na stromy a proklínám nášlapné pedály. Naštěstí se mi tenhle úsek s pár zastávkami daří přejet bez pádu.

Naproti tomu je další stanoviště zábavným zpestřením. U rozcestníku totiž stojí 3 myslivci a jeden z nich se nabízí, že mi spraví blatník, protože mám prý slušně narozená záda. Mezitím se druhý ptá: ”Není to náhodou nezdravý jezdit takhle v zimě?” Odvětím: “No myslím, že ne”. On vzápětí: ”No aby to kolo nenastydlo.” čímž pobaví všechny kolem.

Dále mě čeká delší sjezd z kopce dolů po polozpevněné cestě, kde mě nebojácně předjíždí jedna ze soupeřek. V těchto podmínkách (mokro, sníh, bláto) je docela těžké odhadnout, kolik si můžu dovolit, aby byla rychlost maximální a já se nerozsekala. No ale když vidím, že to jde jinde, snažím se brzdit co nejméně.

Vzápětí dochází na mé další špatné rozhodnutí. V momentě, kdy se má přejíždět velká silnice, totiž vidím, jak se jedna ze soupeřek vrací ze směru, kterým jsem se chtěla vydat. Prý se to tam podjet bohužel nedá. Jedeme tedy do vzdálenější vesnice, kde podjezd značený je. Špatně jsem si ale zorientovala mapu a prodloužila si výjezd k altánu po louce.

Hmm, proč se mi šlape tak těžce? A proč sakra nejde přehodit? Už vidím, kde je problém a snažím se odstranit zmrzlý kus bahna z přehazovačky. Nejde to. Nezbývá než kolo do kopce místy tlačit. Stále však zkouším přecvakávat. Nic. Opisuju další stanoviště a po lesní cestě frčím dolů. V mokrých botech je mi docela zima. Prsty skoro necítím. To mě aspoň motivuje do toho na rovině o to víc šlápnout. Cesta se ale zhoršuje. Jak moc bych ocenila přední blatník! Bláto mi stříká všude! Do očí, na mapník, zpomalovat ale nehodlám. Z mapníku utírám bláto a oči přivírám co to jde.

Jedno špatné rozhodnutí střídá druhé. V Novém Kníně se opravuje most, přes který jsem chtěla jet a já na poněkolikáté hledám cestu městským bludištěm ke hřbitovu. Další neoptimální rozhodnutí je volba bezpečnější, zato delší objížďky po silnici, místo kratší přerušované turistické značky podél řeky.

Zamrzlá přehazovačka mě doslova vytáčí a tak s nejtěžším převodem těžce ukrajuji metry kopce. U předposlední kontroly mi dochází trpělivost a do přehazovačky několikrát kopnu. Aha! Ono to funguje. Díky bohu další kopec můžu vyjet na prostředním disku. Už mi ale slušně dochází síly. Ani energetická tyčinka už moc nepomáhá. Já se takřka ploužím na kopec s posledním stanovištěm.

Tady ale pořádně ožívám! Nevím jak je to možné, ale holčina na kterou jsem měla určitě přes 5 minut ztrátu, přijíždí ve stejný moment ale z úplně jiného směru a mně je jasné, že to bude velmi těsný finish. To dokáže člověka vyhecovat. Vidím, že problém s přehazovačkou nemám sama a několikrát se předjíždíme, podle toho, koho to zrovna zlobí méně.

Do města vjíždím první, ale ona po nějaké době vyjíždí z jiné ulice těsně přede mnou. Čeká nás už jen závěrečný kopec a rovinka k hospodě. Díky znovu zamrzlé přehazovačce musím kopec rvát na těžký převod a získávám tak slušný náskok. Stříbná Lhota se mi zdá nekonečná a vím, že nesmím ubrat. Nakonec dojíždím do cíle alespoň s tímhle malým vítězstvím na 2. místě.

Závodnice Adriana, https://czechtheworld.com/blog-o-cestovani/

Absolvovali

Diskuze (0)
Hodnocení a recenze (1)

Recenze

Adriana P.| 22.05.2019 |

Komentáře

Zatím tu není žádný komentář.
Hledat

Kdo je na Outfanatic.com (3 726 lidí)


Banner