Popis
Díky sněhovým trablím v období Vánoc a na začátku ledna byla Jizerská 50 z tradičního termínu v lednu přesunuta na půl února, konkrétně 17.–19. 2. 2017. Letošní zima se ale dařila už od konce prosince a v lednu byla přímo ladovská. Pomalu se blížil termín padesáté Jizerské 50 a všichni běžkaři upírali zraky k předpovědím počasí. Moc optimistické nebyly, Jizerka se zřejmě opět ponese v duchu mazací loterie…
Do startu závodu jsou 3 neděle, většina řeší závod, dopravu, ubytování. Ve mně hlodá červík, jestli jet nebo nejet. Nicméně řeším, který z top závoďáků bude ochoten věnovat své startovní číslo ze závodu na charitativní dražbu pro neziskovku Animal Eye a natáčím propagační video s Pavlem Čapkem. J50 tuto dobrou věc podpořila, když už pomáhají hendikepovaným, tak proč nepodpořit i zvířátka. Děkujeme moc!
Je týden do startu závodu a já stále řeším stejnou otázku, jet, nejet, červík hlodá… Na Bedřichov se chystám tak jako tak, ale mám si na sebe obléknout to číslo? Nakonec se debatě s trenérem rozhoduju pro krátkou variantu závodu, tzn. klasickou pětadvacítku, která se jede v sobotu.
Připravím si tedy na pátek lyže, abych zvolila ty správné. Podle předpovědi má na horách (i na Bedřichově) sněžit a má být jen lehce na nulou. Lyže na vodu přihazuji až na poslední chvíli. Jaké je mé překvapení, až zděšení, když vystupuju z auta rovnou do bláta a sníh je tak leda na červený klistr. Takže mazací loterie začíná… Ve stánku Rossignol vyškemrám R-skiny – lyže opatřené moherovým proužkem v mazací komoře, které se nemusí mazat a stoupají. Sice to z kopce není žádný cvrkot, ale na zapracování to stačí. Bavíme se s kamarády, když zvoní telefon, volá Radim Nyč, jestli prý nechci startovat na večerním soupažovém Nyč sprintu. Říkám si, proč ne. „V kolik je start?“ „V půl 6 večer“, zní odpověď. Hm, tak to mám co dělat – musím totiž ještě dolů do Liberce pro číslo na sobotu a ještě jsem vlastně od snídaně nejedla…
Skáču do auta, fičím do LBC, hltám kousek vánočky, skáču do auta a jedu, no spíš skáču zácpou do místa registrace. Na stadion přijíždím v 17:00. Soukám se do kombinézy a honem na start 1,5km okruhu soupaží (17:30); nahoru a zase dolů. Do finále postupují všechny ženy, a finálová jízda se jede v 18:00. Takže rychle na záchod a do startovních pozic. Jedna ze závodnic si od startérů půjčuje čelovku – tu já přeci nepotřebuju, když jezdím běžně v 6 ráno a v půl 7 večer. Ano, nepotřebovala bych, kdyby v závěsu za mnou nejela právě tahle světluška. Oči nestíhají akomodovat ze světla do tmy, takže celý kopec nahoru jedu po citu a ztrácím drahocené síly a vteřiny. Otočka dolů, tak to musím dohnat. V zatáčce se dostávám na druhou pozici. Jenže světluška se vyveze a na začátku cílové rovinky mě předjíždí zpět.
Jdeme do finiše. Ač jsme kámošky, nedarujeme si ani centimetr, a děláme divákům aspoň show. Kopu telemarkem nohu na cílovou čáru. Je to ale na fotofiniš a tak se čeká. Čekáme dlouho, dlouho se sudí radí. Nakonec jsem prý prohrála o půl nehtu na palci…
Čas kvapí jako splašený, předávám bez testování lyže, které si myslím, že by mohly být zítra dobré, dom se dostávám po 9 večerní a do postele po 11, skoro bez véči, ani nemám hlad, což není úplně dobře, vzhledem k sobotnímu závodu. Ráno vstávačka v 6. Rychlá snídaně a honem nahoru. Díky parkovací kartě jsem tam včas. První info od servisu je, že vosk namrzá. Proto říkám, že tedy vyzkouším mikro-kontakty a pokud nepujdou, tak to holt budu muset dát soupaží…
Jdu se projet. Mikro jde dobře, na soupaž se moc necítím. Nicméně mi do ruky strčí namazané lyže voskem, ať si je jdu zkusit. Vyjíždím a zjišťuji, že vosk je skluznější než mikro. Vracím se tedy s rozhodnutím, že pojedu na vosku. „Ty si ze mě děláš p…? Třikrát jsem Ti teď přeprášil komoru, že teda jedeš soupaží“, říká trenér a servisák v jedné osobě. „No co mi na to řekneš?“ „No, asi nic, na to nic říct nejde, ale já bych to prostě soupaží nedala“, kaju se.
Nakonec závod nepředčil asi žádná velká očekávání – po dvou letech nezávodění člověk nemůže chtít zázraky, i když některý pasáže se mi nejely dobře, jiné se mi naopak jely parádně. Takže pocit je smíšený, ale já nikdy nebyla a asi nebudu se sebou spokojená. Nicméně padesátá Jizerská 50 byla skvělým zážitkem.
A hlavní závod? Atmosféra a výkony sportovců byly famózní...
Díky všem, kdo mi pomohli tam být :)
Komentáře
Zatím tu není žádný komentář.
