Popis
Zúčastnit se Czech Adventure Race byl vždycky můj sen. Připadal mi ale neuskutečnitelný, neboť jsem si nebyl jist, zda bych třídenní akci prošpikovanou technickými disciplínami dokázal zvládnout. Proto jsem až do letoška všechny pozvánky do týmu AR raději odmítnul. Jenže v půlce srpna se mi ozval Hynek Urban, že hledá někoho do družstva Kompar Xstream, které půjde „na pohodu“ (zmrzlinka, odpočinek během druhé noci, pizza v Horažďovicích…). Neodolal jsem a začal se těšit na tři pohodové dny za sebou. Na trénink už moc času nezbývalo a kvůli přípravám podzimního MČR v HROB jsem si ani nemohl naspat do zásoby. Též balení před odjezdem muselo počkat až na poslední chvíli, na kutě jsem šel o půl druhé a vstával v pět. Naštěstí až na pár maličkostí jsem si do závodního centra v kempu Jitřenka v Sušici přivezl vše potřebné.
Večerní příprava map a plánování postupů se protáhlo do jedenácti hodin, po krátkém prospání finišujeme s pytlováním věcí pro další etapy. V 10:00 vypuká kýžená pohoda – startujeme do prologu. Po okružním treku po kopečcích nad Sušicí (20 km, 850 m převýšení), zpestřeným boulderingem, následuje 20 km in-line, naštěstí bez extrémních sjezdů. Jediný trošku horší úsek bohužel dáváme dvakrát, nevšimli jsme si lampionu ukrytého za kmenem stromu. Vedle stojící chlap se sekačkou tvrdí, že na nás křičel, ale my jeli dál. Poslední část prologu, packrafting (tři vodní úseky, z toho jeden protiproud náhonu, málo vody, hodně kamenů...), absolvujeme se záplatovaným nafukovacím člunem. Uchází, nicméně poměrně velkou část trasy nás nese, na rozdíl od lehátek soupeřů těsně před námi. Jeden z nich, zřejmě nadšený z dlouhého brodění, překřtil tuto disciplínu na „hydrokreténing“ :-).
Po 6 hodinách vyrážíme na 1. etapu (55 km MTB, 1150 m převýšení). Ramenní popruh batohu se mi urval po pár kilometrech jízdy. Na rogaining vždy v pohodě vystačil, teď dokázal materiál pojmout pouze objemově, váhově už nikoli. Martin si ho zandal do svého báglu, já převzal jeho vestu s tím, že na treku se vystřídáme. Na čele se už od startu pohybují favorité z týmu Salomon/Suunto, my se motáme okolo 6. místa. Díky navigačně vydařenému orienťáku (11 km, 370 m převýšení) se nám daří výrazně redukovat ztrátu na týmy před námi.
Již za tmy odkládáme cyklistické propriety v Katovicích, po rychlé kofole vybíháme na trek (35 km, 840 m převýšení). S mapou se zpočátku nějak nedokážu sžít, naštěstí Hynek nás bezpečně dovádí až pod CP7 s podivným popisem „Boží kámen, sleduj směrovky“. Od severu sice žádné značení nevidíme, jelikož však téměř přesně tušíme, kde se nacházíme, dohledávka není složitá. Na odběhu překvapivě předbíháme tým EXIT. Jelikož není v našem zájmu řešit za ně kartografické záludnosti trati, zrychlujeme a snažíme se jim cuknout. A kupodivu úspěšně, na desáté kontrole (bouldering) již na ně máme hodinu a půl náskok. Studená noc nedělá dobře mým kloubům, Hynek mi půjčuje návleky na ruce, přesto cítím, jak postupně prostydám.
Třetí, kanoistickou etapu (35 km po Otavě), začínáme s čelovkami na hlavě. Vody je málo, dnem lodi drhneme o kameny, dost jezů musíme přenášet. Pár jich i sjíždíme, některé ovšem velmi neortodoxním způsobem:
H. „Jedem?“
M. „Ne, vystup si“. Vysouvám ven pravou nohu, Martin mne posouvá ke hraně jezu.
H. „Takže nakonec jedem?“
M. „Nééé!“
Hup, a už jsme dole. Loď naštěstí vydržela :-).
Chladivé mlze se nad hladinou řeky líbí, rozpadá se až pár hodin po svítání. Konečně slunce! Jenže pro mou pravou ruku už je pozdě, neudržím v ní pádlo a závěrečné kilometry musí odedřít Martin sám. Za chvíli nás čeká dlouhý přejezd na kole, třesu se hrůzou při pomyšlení, jak udržím řídítka.
V Katovicích fasuji od záchranářů brufenovou mast a stahovací obvaz na zápěstí, k tomu nějaké tišící protizánětlivé prášky. Snad nepřijde dopingovka. Objednávám si řízek s hranolkama, jenže stačím si jen uzobnout. S chromou rukou mi přebalování trvá věčnost, a kolegové už by rádi vyrazili na 4. etapu (120 km MTB, 3000 m převýšení).
S ohledem na mou bolavou pracku nevyrážíme ideálním postupem po cyklostezce, ale oklikou po státní silnici. Pak už ale razíme nejkratší možnou cestou, na každé terénní nerovnosti zažívám masochistické orgie. Prášek však časem zabírá, tělo si zvyká, a na plavecké kontrole v lomu pod hradem Rabí hlásím zdravotníkům výrazné zlepšení mého zdravotního stavu. Právě včas, na bolskros (kombinace plavání a lezení po skalkách, provazech a sítích) budu potřebovat obě ruce. Rozestupy mezi 2. a 6. místem se smrskávají do půl hodiny, v bolskrosovém areálu potkáváme téměř všechny týmy.
Pokračujeme vstříc druhé noci. Ta začíná orienťákem, ještě těžším než včera (14 km). Hledání skalních vrcholů ve svahu nás stojí více jak 5 hodin, únava stoupá, přesto veškeré návrhy na přestávku zůstávají nevyslyšeny. Hurá tedy zpět na kolo. Přemáháme spánek, vzdálenost i velké převýšení zároveň. Krize postupně obchází všechny členy týmu. Hlavním úkolem je udržet se v sedle a nerozbít si čumák. Martin v jednu chvíli raději bicykl tlačí, smolně však najíždí na trn, a musí spravovat duši. Těsně před svítáním srkám ampuli kofeinu. Poté stačí párkrát projet chladným vzduchem v údolích přítoků Křemelné, a malátnost definitivně ustupuje. Dojezd do depa v Nicově přes Kašperky byl i tak dost náročný.
V páté etapě nás čeká další trek (35 km, 1420 m převýšení). Trasa nejprve šplhá k rozhledně Javorník, poté pokračuje skoro až k Zadovu. Cestou míjíme tým EPO OJOJ, jehož jeden člen zkolaboval z horka. Ivana mu přenechává naše živočišné uhlí a běžíme dál. Řízením osudu se aktuálně ocitáme na třetím místě, jen pár minut v závěsu za námi ovšem kluše nabušený tým EXIT. Před Kašperskými Horami musíme orazit kontroly umístěné na dně několika jeskyní, a hned spěcháme na poslední kontrolu, vrchol u Pustého Hrádku. Dohledávka se nám nedaří, navíc na odběhu potkáváme naše pronásledovatele. Naše šance na medaili povážlivě klesají, očekávám, že nás předběhnou ještě před depem v Nicově.
Ještě nás ale nemají. Urychleně přebalujeme, doplňujeme vodu a vyrážíme na závěrečnou 6. etapu (40 km MTB, 540 m převýšení). Šlapeme nejkratší možnou cestou přes Churáňov na Rejštejn. Také v dohledávce poslední kontroly trošku zmatkujeme, ale už jdeme do poslední disciplíny, jumarování/slaňování. Hynek s Martinem ji zvládají bravurně, ale naši naháněči už jsou tady. Ivana už je též dole, teď ještě aby uspělo i největší nemehlo týmu. Snažím se, seč mohu, a s Martinovou pomocí mám i já splněno.
Do cíle v Sušici chybí posledních 15 km, převážně z kopce. Není čas mapovat, vyrážíme po levém břehu, kde má být most. Setmělo se, já najíždím do díry a shazuji řetěz. Nějakou chvilku trvá, než pochopíme, že k přejezdu přes Otavu se cyklotrasa vrací kousek proti proudu. Nervozita vrcholí, v Anníně opět tápeme při hledání sjezdu na cyklostezku. Síly mi dochází, ale šlapu jak o život. Teď hlavně nepřejet odbočku do kempu. Najednou jsme v cíli, boucháme šampaňské... Děkuji mému tělu, že se během 58 hodin a 30 minut na trati nerozsypalo, a samozřejmě také svým kolegům z týmu Kompar, kteří mi pomohli zvládnout neuvěřitelných 400 km se skoro 8000 m převýšení. Klamavé lákání na pizzu a zmrzlinu už je dávno odpuštěno :-). K radosti z úspěchu na trati AR jsme v sobotu večer ještě přidali vítězství v pivních štafetách, zkrátka velmi vydařený týden.
