Popis
Od Brestové po Rákoň za 2 dny
Cesta po hlavním hřebeni roháčské části Západních Tater patří mezi ty hodně známé, navštěvované a opěvované. Pro nás se stala skupinou štítů, údolí, ples..., kam se rádi vracíme znova a znova. Nedokážeme asi vysvětlit proč, když je na světě tolik jiných krásných míst k objevování. Leda určitým starým přátelstvím (lze-li se přátelit s horami) k místům, kde jsme s většími treky začínali. Pro nás jsou pochopitelně i lehce dostupné časově. Okružní tůra se dělí do dvou částí, nemusíte-li se vracet do místa startu, pak lze ještě doplnit o další dny.
Přes Salatín a Baníkov
Bývaly doby, kdy jsme se z parkoviště Pod Spálenou (dolinou) brodili borůvčím a pak bahnem, když se stavěla nová lanovka. Tu zprovoznili v roce 2015 a v podstatě tak značně zjednodušili možnost ujít hned první den polovinu hřebene. Na lanovce ostatně platí sleva z parkovného, což k využití láká. Jinak vede modrá cesta na Predný Salatín svahem bez pěkných výhledů. Vlastně až Predný Salatín stojí za návštěvu. Z něj ještě chvíli strměji stoupá, než se spojí se spojkou od lanovky. Ta vede poměrně rázně od stanice (nejprve kousek dolů) až na hřeben. Prvním výrazným vrcholem je Brestová. Z ní se prudce klesne do úzkého sedla a zpočátku i stejně strmě stoupá na Salatín, ale s výškou ráznost výstupu ustupuje. Jde se po drobných kamenech, místy po hlíně z okolních travnatých luk. Pohodlný výstup nabízí daleké výhledy především na jih a na západ, směrem na východ spíše až z vrcholů.
Po sestupu ze Salatína následuje vcelku mírné stoupání přes kamenité a skalnaté Skriniarky s krásným výhledem na Vrece (údolí pod Pacholou, kar). Ty si užijí i méně zkušení horolezci, průměrní turisté mívají s několika těžšími úseky (řetězy) potíže. Nedokážeme je objetivně zhodnotit. Z vrchu Spálená se opět klesá pod Pacholu, kde po skalnatém širokém hřebínku následuje opět úsek v lámavé skále (řetězy). Zkušenější turisté (ale za ty se považují asi všichni) řetězy vůbec nepoužijí.
Brestová, Salatín, Skriniarky
Na Pachoľe je takový malý křížek a sešup po suti do Baníkovského sedla. Několik metrů nad ním se musí s trochou opatrnosti vylézt skalní bloky pod vrcholem Baníkov, ale většina tohoto úseku je pak technicky lehká. Z mohutného Baníkova se obvykle klesalo přes Príslop na Žiarskou chatu, ale při dobrém čase a síle lze ještě jít do Smutného sedla přes Tri kopy.
Hrubá kopa a Tri kopy představují střed hřebene. Z Baníkova se dost exponovaně po řetězech klesá dolů (problémem je spíše hledání správné pěšiny. Pak následuje opět travnatý a suťový hřeben (spíše než hřbet) a Hrubá kopa. Tady se opět nabízí spousta výhledů. Cesta na Tri kopy není tak náročná, jak by se mohlo zdát. Na některých místech jsou řetězy, ale pohled na sever nabízí i modř Roháčských ples. Štíty Západních Tater jsou skoro všechny na dotek a údolí se zdají být v hrsti. Především na podzim za inverze (oblast je od 1. 11. do 15.6. uzavřená) jsou neopakovatelné. Protože se v Tatrách nesmí bivakovat, legální nocleh nabízí jen Žiarska chata (Tatliakova chata je v různých stadiích opravy, funguje bufetu).
Ze Smutného sedla se schází holemi a klečí kolem Prostredného grúně, kde se cesta kvůli sesuvům změnila (a je zde spleť stezek). Od dalšího rozcestí až k Žiarské chatě spíše jednotvárná cesta, i když potok Smrečianka nabízí příjemný oddych.
Nocleh na Žiarske chatě
Před rekonstrukcí chaty před několika lety v 90. letech 20. století někdejší chatař nabízel levné ubytování ve stodele/seníku pod střechou za pár desítek korun. Nová chata
nabízí stejnou možnost v hlavní části, starý dřevník je zamčený. V podkroví jsou klasické matrace alá Alpy, kde vám stačí spacák (snad se prádlo dá i půjčit). S poplatkem stojí nocleh cca 10 E. Za chatou ve směru na Příslop je symbolický hřbitov (cintorín, jeden ze 2 ve slovenských Tatrách). Za ním pak Šarafiový vodopád.
Přes Plačlivé a Volovec
Druhý den ráno si můžeme zvolit, jestli se vracet na Smutné sedlo nebo jít přes Žiarske. Ve druhém případě však minete malou část hlavního hřbetu (Nohavicu). Z Nohavice na Plačlivý Roháč vede kamenitá, ale málo exponovaná stezka. Z Plačlivé se dokonce klesá travnatým a suťovým terénem až pod dvojvrchol Ostrého Roháče.
západní vrchol Ostrého Roháče
Ze sedla ještě celkem pohodlně po balvanech a pak po skále (na celém hřebeni je více pěšin souběžně se značkou) až na západní vrchol. Z něj se prudce žlabem (řetězy) sestupuje dolů a pak opět skalami na východní vrchol. Méně zkušení turisté tady mívají potíže, tvoří se i delší fronty (přitom se stačí rozepřít). Především za špatného počasí nestačí mít jen dobré boty. Tady jsme ostatně potkali staršího týpka z Liptova pobíhajícího po horách ve vietnamkách i zvracející namalované slečinky v pohorách za 6 l. Klíčový úsek se nachází ještě kousek, hned pod východním vrcholem na sestupu k Jamnickému sedlu. Tady se prochází poněkud exponovaně (cca 30 stupňů na mírnější jižní stranu) několik m po úzkém hřebínku.
řetěz pod Ostrým východní část, vzadu Volovec
Kombinace únavy (střed trasy), volného prostoru, počasí a techniky chůze (tady spíše přelezení) vytváří pro mnohé nepříjemné místo, i když větší počet obětí má údajně podobný bod pod Baníkovem. Navíc se v takovém prostoru těžko hledají místa na odpočinek, takže jsme se několikrát naštvali a (prsní smyčkou... to se sice podle horolezecké metodiky nesmí...) se zajistili, než bledé tváře přešly.
Hřeben Roháčů a i samotný úsek oblasti, jaká dala jméno okolí, je parádní na výhledy. Od Plačlivé se více otevírá pohled na Vysoké Tatry a do Smutné doliny, z Ostrých (opět) na Roháčské a Jamnické plesa. Vrcholy na hřebeni jsou už těmi místy, kde máte jistotu, že nebe je na dotek nad váma. A peklo trochu uvnitř, protože trasa je docela vysilující.
Dál cesta na Jamnické sedlo a Volovec pokračuje velice schůdně, trávou a sutí. Tu a tam trčí nějaká skála. Na Volovci (Woloviec) se odděluje hřebenovka a míří po hranici s Polskem. Po levé straně vidíte prošlou trasu.
zprava Salatín, Spálená, Pachola, Hrubá kopy zakrývající většinu Baníkova, cesta do Smutného sedla v levé části
Směrem na Rákoň cesta pořád klesá. Vpravo od ní jsou obrovské alpské louky Dlhého úplazu a Lúčné. Až k výrazné Osobité všude tam trčí vápence. Dodávají krajině trochu jiný ráz.
Ze sedla Zábrať se musí seběhnout k Ťatliakově chatě nebo Látanou dolinou (delší, nemusí se tolik po asfaltě s koly a zásobovacími auty). Pak následují jen obvyklé davy homo turisticus inferior.
Závěrem...
Hřebenovka Roháčů (tj. celé části, nejen samotného Ostrého a Plačlivé) patří k trekkařské klasice. Některá místa jištěná řetězy (někdy i bez nich) jsou považována za nejlehčí horolezecké terény (I-II UIAA), v zahraničních průvodcích za lehké ferraty typu A/B. Absolvování trasy tak není řádnou maturitou, spíše jen mateřskou školkou. Kdo si ji prošel, rád se vrací (protože tety učitelky byl hodné). Celkem 2600 m převýšení (+ 300 m bez lanovky) nabízí možnost projít nejzápadnější část Západních Tater.
Praktické informace
odstavné parkoviště u lanovky (placené), nutná dobrá obuv a oblečení na VHT, znalost pohybu na řetězech
