Popis
„Kdo pustil ty kormorány!?“ komentuje Fíďa předčasný budíček v podobě brutálně hlasité ptačí symfonie. Je zhruba pět ráno. Venku je ještě tma, ale ty bestie už vyřvávají na celý hotel. Né že by to nebylo romantické, ale… je pět hodin ráno! Škvírou pod křídlovými dveřmi proniká do pokoje chladný závan vzduchu z nezastřešené části hotelu. Tulím se do pevnějšího klubka pod svojí larisu. Nechápu Afričany, přes den se paří na slunci ve frajerských kožených bundách nebo tradičních „županech“ až pod kolena, a v noci spí pod jednou jedinou slaboučkou dekou. Musejí mít nějaká speciální pižama, jinak by museli umrznout, přemítám. Nekryté budovy, průvan a únorové klima, to není zrovna na negližé. Ještě že mám svojí péřovku. V období od října do května jí prakticky nesundávám. Správně tlustá vrstva Sira Josepha nejenže zachrání život věčně zmrzlým ženám, ale také přiláká nejednoho horolezce do vaší přízně. Horolezci si totiž na negližé na expedicích stejně moc nepotrpí, a tak alespoň oddělíte zrno od plev.
Ráno jsou ulice vylidněné, jenom odpadky vypovídají o včerejší dlouhé noci, stejně jako žebračky, které vypadají, jako by se vůbec nehnuly z místa. Sháníme taxík na nádraží, odkud se chystáme vyrazit autobusem k pobřeží Atlantiku. Ani ne za minutu nám brzdí za patama dvě žlutá tága a div ne násilím se nás snaží nacpat dovnitř. Protestujem, protože jakožto čtveřice bychom museli jet dva v jednom, a dva v druhém autě. Maročani totiž mají velmi zvláštní systém taxíků. Jezdí malé a velké. Malé jsou něco jako naše Škody Felicie, ale nesmějí vozit více jak tři lidi. Velké jsou… prostě větší a delší (v autech se nevyznám), a můžou vozit cestující čtyři. Vlastně nechápu, proč to hrotí, protože jak malé, tak velké auto je čtyřmístné. Holt jiný kraj, jiný mrav.
Feliny nás chtějí natáhnout. Moc se nám to nezdá. Znenadání přijíždí výše popsaný velký taxík a barikáduje cestu svým kolegům. Konkurence přijela. Najednou si připadám jak na burze akcií. Ne že bych někdy na nějaké byla, ale umím si představit, jak se asi chudák akcie cítí. Přesně jako my teď, když se o nás začíná přetahovat trojice přičmoudlých taxikářů. Hádky, které se občas dějí v českém politice, jsou proti marocké diskuzi slabý odvar. Přes hlavy nám lítá salva slov a gest, kterým ani nemusíme rozumět, abychom pochopili význam. Velký přijímá naši nabídku na nižší cenu a feliny nepřesnávají nadávat do zpětných zrcátek, zatímco urychleně odjíždíme. Tomu se říká temperament.
ČSAD a Busline styďte se, vždyť i autobusy v Maroku mají klimatizaci! Krajina za oknem je tak ideální na spaní. Kamenitá pustina, sem tam stromy, pseudo políčka, suchá tráva, bodláčí a mezi tím vším hliněné domky, co vypadají jak uplácané z těsta. Z frekvence, s jakou mi ťuká opřené čelo o okno, se dá vyvodit i stav místní vozovky. Kupodivu i ten je lepší než na D1, tedy alespoň na hlavním tahu z Marrakéše k pobřeží. Z letargie mě vytrhává nečekaná scenérie za okýnkem. U silnice se skupina lidí shromáždila kolem slušně vzrostlého stromu, na kterém, na mou duši, rostou kozy! Čtyřnohé, mám na mysli, samozřejmě. Balancují na tenkých větvích jako hrozny na stopkách. Turisté nadšeně cvakají fotoaparáty a pasáci vybírají drobné. Stíhám jen nevěřícně zírat, než mi definitivně zmizí z dohledu.
Essaouira, přístavní město plné barevných stánků, exotického zboží a turistických promenád. Naštěstí je únor, moc cizinců tu není. Oproti blázinci na bazaru v Marrakéši si tu člověk okukování stánků i užije. Ubytováváme se hotýlku kousek od pobřeží, poté co nás zas jeden „good friend“ odchytil na autobusáku a nedal pokoj, dokud jsme nešli s ním. V závěru to ale není vůbec špatné, až na ty elektrické dráty trčící v koupelně ze zdi, ale za 150 na noc nemůžeš čekat Hilton. A navíc, ze střechy je výhled na epický příboj rozbíjející se o přilehlé útesy. Na špičkách černých skal sedí hejno racků a vznese se do výšky vždycky, když přijde větší vlna než obvykle. Mořský vzduch je nasáklý solí a všude, kde se dostane, jsou věci potažené slabým, slaně mastným filmem. A dostane se opravdu všude, konstatuju, když si letmo prohrábnu vlasy. Jdu si vybalit neopren. Už se nemůžu dočkat surfování!
www.facebook.com/poojedsemnou - sláva, nazdar, fotky z výletu! :-)
