Popis
Nejhorší, co se vám na cestě může stát je, když vás opustí milovaný přítel. Parťák, který vás následuje v dobrém i zlém, respektuje vaše nálady a je vždy po ruce, kdykoliv potřebujete potěšit. Když se to stalo, zažívala jsem skutečné pocity hrůzy. Co si teď počnu bez své elektronické čtečky!
Ty tam jsou časy, kdy spolehlivě založená kniha v podpaží cestovatele s každým dalším kilometrem získávala nezaměnitelnou patinu. Leckterý hipster by vám záviděl. A pakliže jste neprozřetelně vzali na vandr publikaci nevhodnou, a posléze zjistili, že podle Padesáti odstínů šedi se neurčuje zítřejší počasí, stále se kniha dala využít k praktickým účelům, například na rozdělání ohně nebo toaletní radovánky. A když bylo nejhůř, kvalitní papír hlad taky zažene.
Ano, samozřejmě, že jeden ledabyle nošený výtisk Koránu vám v určitých oblastech může nahnat plusové body, na druhou stranu, jinde zas mají náboženství smíšená, všechny ty Staré a Nové zákony, kdo se v tom má vyznat? Při projíždění prériemi si říkám, že Terry Pratchett musel mít pravdu, a Země je vážně placatá. No a zahánění dlouhé chvíle na stopu se rozhodně neobejde bez On the road, to aby člověk cítil ten dech amerických padesátek!
Naházejte to všechno do batohu a během krátké chvíle připomínáte nepálského buvola, jakého používají Šerpové. Praktikujte to pár let, a ani Kosmodisk vám nepomůže. Sliby, že příště už si sbalím pod deset kilo, přestaly být utopií, když se na trh dostala moderní technologie pro knihomoly – Kindl e-reader.
A záda zazpívala „Trololo!“ Všechny oblíbená díla, která po všem tom intenzivním používání stejně připomínají týden starý salát, jsou pohodlně v jednom malém zařízení. Bez nabíjení vydrží až několik týdnů, což je super, ale abych už konečně přestala pět ódy na čtečku, co sakra mám dělat, když se mi rozbije displej?!
Nešťastně hledím na rozsypaná písmenka a úprkem vbíhám do nejbližšího elektra. Některé investice se vyplatí, ať jsou jakkoliv drahé. Hanzovi se ulevilo, když se po chvíli vracím s novým černým Kindlem. Bál se, že by mi musel půjčovat svého, ba co hůř, že bych si mohla chtít nonstop povídat.
Nyní už plně vybaveni stojíme u silnice vedle groteskní sochy losa s puškou. Nejsme tam ani deset minut, když se z blízké benzínky vypotácí totálně ožralá indiánka. K našemu překvapení míří přímo k nám, poodejde asi deset metrů dozadu a začne stopovat. Možná, kdyby na každého řidiče výrazně nemávala, a poté, co auto mizí v dáli, na něj zuřivě negestikulovala pořvávajíce všechny možné i nemožné nadávky, pak bych s klidným srdcem mohla říct, že nám vůbec nekazila reputaci! Nedá se však dělat nic, než se obrnit trpělivostí.
„Hele, vidíš to? Tyvole, ten týpek jede v perníkové chaloupce!“ nevěřím svým očím. Domeček na kolech, že by i Ježibaba pukla závistí. Týpek, říkejme mu Jeníček, vystupuje z auta a nadšeně se ptá kam že jedeme. Bohužel jeho trasa končí uprostřed národních parků a rezervací Ontaria, v lesích uprostřed ničeho. Pozitivní však je, že si s sebou na cestu bere Mařenku, tedy opilou indiánku. To poměrně zvyšuje naše vyhlídky do budoucna. A tak se stane, že zanedlouho brzdí u krajnice náš první stopnutý kamion! Obří, obří, obří americký track a v něm Richard, kouzelný dědeček. Tak to vypadá, že se z toho pohádkového lesa jen tak nedostaneme. Konkrétně celé dva dny.
A mohlo být i hůř, protože cestou leží Wawa. Místo opředené nářkem stopařů, plné mystických historek a podivných příběhů. Víte, kde se narodil medvídek Pú, proč ve Wawě nikdo nestaví, a proč jsme byli v lese tak dlouho?
Ale o tom všem zase příště :-) tak následujte horizont!
www.facebook.com/poojedsemnou
