Popis
Odletem z Prahy začíná naše exkurze do ZOO. Jedeme na MS v AR do Brazílie, do mokřadní oblasti Pantanalu ve státě Mato Grosso. Předzávodní informace mluví o krokodýlech, jaguárech, anakondách, piraních, rejnocích, divokých včelách, milionech moskytů a úmorném vedru. Videa a youtube, kde anakonda polyká krokodýla, mě zrovna neuklidní. Českou republiku zastupují dva týmy – my Fénix multisport – Adidas (Pavel Paloncý, Jan Obuškevič, Tomáš Vaněk, Kristýna Skalická) a BlackHill (Jaroslav Krajník, Tomáš Petreček, Pavel Kurz, Camila Nicolau).
Samotnému závodu předchází několik dní aklimatizace a příprav ve městě Corumba. Na start závodu nás převážejí vojáci. Podle jejich pravidel námořní dopravy – pěkně holky zvlášť a kluci zvlášť, každý na jiné lodi. Po Río Paraguay jedeme asi 12 h, většinou v noci. V sobotu v 7 ráno jsme na místě startu – několik nízkých domků tvořících areál školy Fazenda Jatobazinho. V rámci projektu předáme dětem knížky z našich zemí, oni nás pohostí, ukážou nám školu a její okolí a my ve 13.00 odstartujeme.
Je jasno a vedro k padnutí stejně jako od chvíle, kdy jsme vystoupili na letišti v Campo Grande. Sedíme nachystaní po dvou v kajacích na Río Paraguay a připravení ke startu. Během následujících 49 km pádlování proti proudu z nich vylezeme maximálně na dvě minuty do vody, abychom se (aspoň trochu) ochladili. Příliš to bohužel nepomáhá, voda je teplá skoro jako okolní vzduch. Rozmočené dlaně, puchýře a bolavá zápěstí jsou výsledkem prvních 11 h. Setkáváme se s prvními krokodýly a u konce etapy i s prvním odpadlým týmem.
Nudných 15 km po cestách
Opouštíme lodě, bereme pádla a vesty a vybíháme (poprvé a naposled!) na krátký trek (25,5 km). Taky je to celých 15 km po cestě. To ještě netušíme, jak vzácné nám cesty budou! Dobíháme další tým a vzápětí bílou krávu, která nás vede až téměř k první kontrole na fazendu Santa Teresa. Hostina, kterou pro nás přichystali, vybízí k dlouhému zdržení. Snažíme se rychle vypakovat na zbytek treku a tím se dostáváme před několik dalších týmů.
K TÉMATU: MS v AR v Brazílii: jak Češi bojují
Následující kilometry začínají být konečně „zajímavé“, ač stále nacházíme aspoň malé pěšinky. Prudké stoupání k vysílači a ještě náročnější klesání k TA2. První houfy komárů, první šrámy od vegetace, první litry potu a první noc za námi. Tento závod bude závodem nás samotných s podmínkami a prostředím. Závod o tom, abychom se v pořádku dostali do cíle. V tom máme jasno velice brzy po startu.
Pozn.: Při úvodním breefingu před závodem nám slíbili, že pitná voda bude v každém depu, ptám se tedy organizačního týmu, kde můžu nabrat. Dívka mávne rukou k řece velké asi jako Vltava v Praze a hnědé jako kaluž potom, co jí projedu na kole: „Drinking water overthere…“ „Á-ha…“ Bereme filtry a vodu čistíme. Pro lepší chuť přidáme kapku Nutrendu.
Vidím světýlko!
Nafukujeme nachystané packrafty a po hranici s Bolívií pokračujeme na sever. Další den strávený pádlováním. Několik posledních kilometrů bojujeme se silným větrem a velkými vlnami v laguně Mandioré a hledáme ideální místo pro přistání, odkud bychom se co nejlépe dostali na horu Morro Comprido. Spolu s dalším týmem obcházíme více než hodinu břeh a marně se snažíme najít prostupnější místo porostem.
Nakonec popojíždíme packrafty kousek dál a po hřebeni postupujeme už potmě (snad) ke kontrole. Vzdálenost do TA3 není velká, ovšem terén rapidně snižuje naši postupovou rychlost. Večer se překlápí v noc, dochází nám voda a kontrola nikde. Mapa v měřítku 1:100 000 s vrstevnicemi po 50 m vynechává některé vrcholky. Zrovna teď by nás mohly zajímat. Přichází problémy s orientací a nedostatek vody.
V dálce před sebou vidíme světlo kontroly, ovšem dostat se k ní je v tuto chvíli nad naše síly. Kluci se střídají u mačety a při postupu asi 1 km/h se směrujeme zpátky k vodě. Všechno nás chce sežrat. Krom krokodýlů na nás útočí moskyti, vážky, mravenci, pavouci, brouci a kdovíco všechno v té tmě ještě nevidíme. Kolem čtvrté ranní jsme zase u břehu. Vrháme se k vodě, filtrujeme a doplňujeme tekutiny. Stavíme ohrádku z pádel (domeček!), do rohů umisťujeme tři stroblighty proti divoké zvěři, lijeme na sebe noční parfém (repelent), hlavu balíme do moskytiéry a na dvě hodiny uleháme.
K TÉMATU: ME v AR jak jsme nedokončili tam, kde jsme loni zvítězili
Druhý pokus o vrchol a pramínek vody
Druhá noc za námi a už jsme proti původnímu časovém plánu spoustu hodin pozadu. S batohy plnými vody, s pádly, vestami, dvěma packrafty se čtyři hodiny prosekáváme přímo vzhůru na vrchol k CP7. Noční parfém střídá denní – krém na opalování. Slunce praží nad námi a vedro je snad ještě větší než doposud. Nahoře jsme znova bez vody a kupodivu potkáváme i tým, se kterým jsme v noci bloudili. Nakonec zvolili stejnou strategii a počkali do rána. Při sestupu nacházíme pramen a pár jezírek a do TA3 přicházíme se setměním v mračnu komárů. Konečně se zbavujeme pádel, vest a packraftů. Tento horský trek (monstertrek) bude 40 km „nalehko“. Po dvou hodinách spánku se objevuje druhý český tým BlackHill, že se vrací z treku – ze zdravotních důvodů museli skončit.
Náš domeček proti krokodýlům a jaguárům
Čas utíká neuvěřitelně rychle, vzdálenosti neuvěřitelně pomalu. Vůbec si nepředstavujeme, co všechno je ještě před námi. Cestu korytem potoka značí oranžovo-červená světýlka očí malých krokodýlů. Vystupujeme z toku a znova se probíjíme porostem vzhůru. Ten naštěstí brzy ustupuje a mění se v trávy, občasné keře a kameny. CP 10 je někde nad námi. Znovu volíme krátký spánek a na hodinu uleháme ve svahu. V půl sedmé se probouzíme s výhledem na mokřady Pantanalu a slunce, které vychází přímo před námi. Právě mě ten závod začal zase bavit!
Východ slunce v pohoří Serra do Amolar
Poučeni předchozími problémy s nedostatkem vody doplňujeme při každé příležitosti a sami si občas i raději kousek zajdeme než potom nechat vyschnout vaky. Dochází nám baterky v UV filtru, ale velice rychle si rozmyslíme, jestli si vezmeme neošetřenou vodu z louže nebo budeme riskovat dehydrataci. Použijeme pouze mechanický filtr, kterým odstraním pár kamínků a jednoho pulce. Obrovskou výhodou hor je, že tu nejsou komáři. Na druhou stranu zase hrozí nebezpečí roje včel. Neustále se nad námi přeřvávají papoušci, jinak zvířata nepotkáváme. Celý den trávíme na hřebeni, před CP 11 míjíme tým, který podcenil shánění vody a teď čeká, až se navečer trochu ochladí.
Se západem slunce slézáme z hřebene a v nastávající tmě hledáme CP 11. Po několika marných pokusech leháme do štěrkové suti, nastavujeme budík na východ slunce a 6 h odpočíváme! Tak dlouhý spánek je pro mě nezvyklou situací, ale jsem za něj vděčná a nic jiného nám stejně nezbývá. Za tmy se nejsme schopni zorientovat. Ráno moudřejší večera. Za světla je všechno snažší. Tentokrát se ani nemusíme prosekávat a brzy nacházíme už lehce prošláplou stopu a později i cestu k TA4.
K PŘEČTENÍ: MS v AR v Brazílii: Už je po všem
Pádlujem stále, pádlujem rádi
Během rychlého depa vypijeme každý zasloužené pivo, nachystáme lodě a spolknu pár tablet proti alergii. Nohy se mi proměnily v jednolitou žhnoucí rudou plochu. Další celodenní pádlování je takřka příjemné. Často svačíme a i přesto je náš čas v této etapě jedním z nejrychlejších. Poprvé jedem po proudu – celých 60 km během necelých 9 h, zatím naše nejvyšší rychlost. Nezvykle se během jednoho dne objevujeme v dalším depu. TA 5 je plné štípajícího hmyzu, což urychluje naše přípravy.
Překvapení, které jsem právě vytáhl z dlaně
Nebude návratu: krokodýli, rejnoci a mapa z roku 1964
„Vycházíte na 130 km, ze kterých není cesty zpět. Pouze letecky, když si to zaplatíte“, upozorňuje nás organizátor. Myslí tím 49 km trek (pro nás fishtrek), 57 km packrafting a 26km trek. Dohromady si to představovat nebudu. Trekujeme zase s pádly a vestami. Jedna louže střídá druhou, za oranžovo-červenými světýlky se skrývají metr až metr a půl dlouhá těla. Jsou jako u nás žáby, v každé louži krokodýli. Vzhledem k tomu, že Pantanal je jedna velká louže, tak jsou všude. Prvních deset hodin mě baví.
Je noc (tuším, že pátá), voda je příjemná, komáři ve vodě neštípou, krokodýly nezajímáme a rybičky nás zvědavě oťukávají. Dáváme si pozor na rejnoky a vyhýbáme se hadům. Voda je průzračná. Připadám si jako v akvárku. Těsně před svítáním se setkáváme se Švýcary, které doprovází zbloudilý pes. Jakmile zjistí, že jdeme rychleji, staneme se jeho společností na nějakou dobu my. O hodinu později míjíme tým Joga Slackers a japonský East Wind. Někde by tu měla být farma a o 7 km dál další. Objevujeme se u první, bohužel jsme nepostupovali tak rychle, jak jsme si mysleli. Místní cowboy s nohama do ukázkového „O“ nás nasměruje k té druhé. Předchází nás američtí Joga Slackers a „náš“ pes je následuje. Zase začíná výheň a přichází únava. Orientace je obtížná. V dohledu desítek kilometrů je maximální převýšení tak metr, mapa je z toku 1964, starší než kdokoliv z nás. Není se vůbec čeho chytit.
Rio Paraguay nás provázela pořád - v hotelu, na packraftu, i kajaku.
Ve vodě se nám sype písek do bot, tvoří se nepadnoucí „ortopedické vložky“ a dřou rozmočená chodidla. Některé louže můžou mít snad 40 °C! Je kolem 17. hod odpolední a blížíme se konečně k fazendě Sao Luiz. Jsme dost zvědaví, jak tenhle závod stihneme do soboty...
Zrušené 2 etapy: vyhlídkový přelet Pantanalu
Nad námi přelétává letadlo. Trochu podezřelé. Farma je obležená týmy. Všichni jsou naboso a snaží se hojit chodidla, někdo visí na kapačce. Všude se suší kusy oblečení a šustí alufolie. Do dalšího letadla právě nasedají Joga Slackers. Schubi (ředitelka závodu a stavitelka trati) zrušila následující dvě etapy. Dostalo se tam jen prvních pět týmů, jeden se vrátil, že je nemožné packraft absolvovat. Zpětně se pak dozvídáme, že odhadovaných 14 h se protáhlo na 40. Čekáme na odlet. Odvezou nás ráno, v noci se nelítá. Odvezou nás na CP 21 na trasu kola a trasy obou cyklistických etap spojí. Suším nohy, propichuju puchýře a spokojená usínám na celou noc. Jaká krása!
Farma na AT6 připomínala spíše lazaret nebo uprchlický tábor. Ne depo závodu.
Ráno je větrno, odlet se odsouvá na odpoledne, letadlo ve větru nelítá. Přichází déšť, tedy liják a v dálce hřmí. Pod střechou v suchu a teple pod alufolií si užívám chvíle klidu. Je to neuvěřitelná pohoda! Ve tři nás zvou k obědu, paní domácí udělala maso, rýži a polentu. Ve čtyři přicházíme konečně na řadu na nezapomenutelný let. Je to obrovský zážitek. Pohled shora na mokřady a kam až dohlédneme jen rovina! Let trvá asi 20 min a přistání je ukázkové, ani to nedrncne. Poprvé v závodě vidíme auta! Zpátky v civilizaci?
Pantanal, terén na packrafting.
Konečně na kole
Skládáme kola, dostáváme nové mapy. Až do cíle budeme jenom na kole (poslední hodina pádlování se skoro nepočítá). Taky už je vlastně pátek večer a konec by měl být v sobotu odpoledne. Zítra! Tak blízko cíle! „Jen“ asi 170 km na kole! Stahujeme týmy před sebou. Zpočátku ještě projíždíme hlubokými loužemi, postupně se objevuje písčitá cesta. Chvíli se jet dá, chvíli musíme tlačit, protože se ve vyjetém písčitém korytě neudržíme v sedle.
Zhruba uprostřed musíme přes řeku, přívoz bude 24 h k dispozici, slíbili nám. Není. Převozník šel spát, pojede v 6, za hodinu a půl. Na břehu čekají vojenská auta a další týmy. Takže jsme se snažili zbytečně?
Tábor závodníků před nasednutím na přívoz.
Závěrečná časovka a zaloužené pívo v cíli...
Po půl sedmé proto „začíná závod“ nanovo. Na rovině se nedaří balík roztrhat, ale v prvním (a jediném) kopci mě kluci pověsí na gumu a spolu s prvním brazilským týmem ostatním ujedeme. Brazilce ztrácíme v další „krásné“ vsuvce – 4 km kompostem se nedá jet, sotva se dá kolo tlačit. Moje tretry zde nadobro dosluhují. Naposled je omotáme izolepou a dojíždíme závěrečných 12 km do Corumby k břehu Río Paraguay. Nepřipravený tým organizátorů nám půjčuje cizí pádla a vesty. Kola necháváme ležet na břehu. Všichni čtyři pádlujeme hodinu proti proudu do cíle v jedné pramici. Konečně! Projíždíme cílem ve vodě. Jsme zvědaví, jaké místo nám přisoudí, hádáme 10 – 14. Pivo v cíli a 11. místo na MS v AR. To by velice šlo!
Závod byl extrémně náročný, více než s ostatními týmy jsme bojovali sami se sebou. Celou, původně více než 700 km dlouhou trasu, nedokončil ani jeden tým. Přesto všechno jsem za ten silný zážitek vděčná.
Děkujeme sponzorům (Česká asociace extrémních sportů, Adidas, AdventureMenu, Specialized, Lauf Forks, Nutrend, …) a všem, kteří nás v závodě podporovali, a rodině se omlouvám za stres způsobený velkým neznámem.
První slova po protnutí cílové pásky? Where´s the beer?
Zdroj: ARWS Brazil
Původní rozpis etap vypadal následovně (včetně našeho pojmenování):
1. 58 km Kajak
2. 25 km Trek – Shorttrack
3. 37 km Packraft
4. 68 km Trek – Giant trek
5. 60 km Kajak
6. 45 km Trek – Fishtrek
7. 57 km Packraft – Shit raft
8. 27 km Trek – Last Mile
9. 150 km bike – Monster Bike
10. 85 km kajak – Durchflusskanal
11. 101 km bike (+700m slanění)
12. 5 km domorodá kánoe – Party
Zrušené etapy byly 6.–8.
Etapa letadlem byla ze všeho nejlepší :)
Foto: Kristýna Skalická & Palonc
