Popis
Jestli si někdo myslí, že PZL je jenom pro šílence, kteří se vyžívají v trávení sobot po kolena ve sněhu hledajíce kontroly podle mapy, která už před deseti lety byla zastaralá, není daleko od pravdy. Dnešní závod byl ale v podstatě nudný: žádný sníh, mapa úplně nová, terén přívětivý, nejkratší trať dokonce jen 3km, takže vhodná vlastně pro kohokoli. Kohokoli, kdo umí běhat, nebo aspoň chodit.
To já ale nejsem, bez berlí se pěšky odvážím nejdál do kuchyně. A tak jsem se autem vydala do místa závodu jen pozdravit kamarády s tím, že hlavní zábavou pro mě bude až cesta domů na kole. Jízdu na kole přece doporučují snad všichni ortopedi jako vhodnou rehabilitaci. Dneska na ni ale nakonec nedošlo. Proč? Protože jsem se oproti plánu vydala závodit. S kolem a na nejdelší, 11km trať, doufajíc, že aspoň pár kontrol bude bikefriendly.
Když jsem poprvé padala do bahna, před očima se mi mihala stručná zmínka z mé nejnovější lékařské zprávy: „Prevence pádu.“ Když jsem nechávala kolo na cestě a vrhala se belhavě několik desítek metrů do lesa pro kontrolu, Áda na mě pokřikovala, že se na to nemůže koukat. Když jsem předjížděla na silnici Borka, prosil, ať ho vezmu na štangli. Rozmyslel si to o pár desítek metrů dál, kde už jsem mu do kopce nestačila. Chlapeček, co mě potkal v hustníku, jak se podepřená z každé strany jedním klackem pomalu sunu ke kontrole, se nejdřív lekl a pak pochopil, komu že patří to opuštěné kolo na cestičce uprostřed křoví.
Nabídku „já ti těch 6 zbylých kontrol orazím, do toho kopce se nevysápeš“ jsem hrdě odmítla, přece ten kopec objedu a orazím si je sama. Ovšem předčasný průjezd cílem, kterým objížďka vedla, byl značně demotivující, a tak jsem to zabalila. Přece jenom už před hodinou jsem z kontroly číslo 11 telefonicky hlásila „závodim, počkejte na mě s autem, na kole domu už rozhodně nedojedu, budu tam za chvíli“.
Související zážitky
Mníšek pod Brdy, Brdy, Dobříš
