Popis
Stevardka v letadle rozdává růžové dotazníky. Zamyšleně žužlám konec tužky při pohledu na uvedené otázky: Byla jste někdy v Ománu? (Ne, ale ráda bych!), Holíte si vousy? (To vižejo, na Hitlera!) Vyznáváte islám? (Ne, ale absolvovala jsem jednu bohoslužbu v Turečtině), Vezete s sebou zárodky nemocí, buněčné kultury nebo hady? (Hady? :D), Jste terorista? (Zaškrtněte ANO x NE! :D), Máte u sebe zbraně? Nastává chvíle myšlenkové odmlky. Podívám se na Hanze, který zjevně přemýšlí nad stejnou věcí. Ano, máme zbraně. Říkejte si tomu třeba nůž na ryby, ale padesáti centimetrová mačeta na skeneru asi bude vidět! Nemluvě o mém kapesní pepřáku a vyhazovacím nožíku. Nezbývá než zakroužkovat ,,ANO“. Ani se nenadějeme, a už si to mašírujeme na imigrační v patách ramenatého policisty.
,,Show me what you have in your backpacks,“ velí muž v uniformě. Vyndávám svůj nožík, který je mi okamžitě zabaven se slovy, že vypadá moc útočně. Za chvíli mizí pod pultem i malý pepřáček, na kterém je prý napsáno, že slouží k obraně proti lidem, nejen proti zvířatům, a to že se v Kanadě nedělá (Nechápu, jak to zjistil, protože všechen text byl v češtině!). Situace se zdá být nekompromisní a Hanz pomalu a sklesle vyndává z batohu svojí milovnou mačetu velikosti světelného meče. Celník si jí chvíli prohlíží, zkouší čepel, a nakonec ji s úsměvem vrací zpět Hanzovi: ,,To je vaše mačeta? Moc hezká, taky mám takovou! To máte na kemping? Tak to je povolené.“ A skoro srdečně nás vyprovázejí ven ze dveří.
Vystupujeme z autobusu už za tmy. Stopovat ve velkoměstě je nemožné, a tak jsme se popovezli asi padesát kilometrů za Montreal do nejbližšího městečka. Autobus odjíždí, a s ním i poslední známky života. Stojíme na zastávce, vítr prohání po vodorovné silnici chomáčky suché trávy, na křižovatce naprázdno blikají semafory. Okolní domečky vypadají jako z Legolandu, žádný z nich nesvítí. Nikde živá duše.
Je půl jedenácté a my pomalu přemýšlíme, kde budeme spát. Respektive, kde postavíme stan. Okružní procházkou objevujeme snad jediný otevřený podnik široko daleko. Hospoda! Skupina vyveselených padesátníků posedává v družném rozhovoru na terásce. Dvě individua s obřími batohy jsou jistě zajímavým zpestřením večera. Docela oceňuju, že tu je taky někdo jiný živý, a že by tedy nemusela následovat žádná zombie apokalypsa ve vylidněném městě, dle klasického amerického scénáře!
Osazenstvo je tak opilé, až si šlapou na jazyk. Nebo to má jiný důvod, že jim nerozumím? Aha, oni mluví francouzsky! Vzápětí už zuřivou pantomimou předcvičujeme scénku s názvem ,,Kam dám stan?“ a za mohutného aplausu nás jedna z dam odvádí na přilehlé parkoviště. Celou dobu se snaží konverzovat (bez výsledku) a dokonce si na chvíli lehne na naše na karimatky, asi jestli je máme dost pohodlné. Málem nám tam zakotví, a tak jí zdvořile vykulujeme na trávník, a paní se po chvíli vrací zpět na své místo na terase.
,,Lehký odvar srandy, a to jsme teprve přiletěli“, říkám si, zapnutá až po uši ve spacáku. Že na mě v následujících dvou dnech čeká řádění na čtyřkolce po lese, medvědí polívka, losí steaky a kanadský srub i s lovcem, o tom si z zatím můžu nechat jen zdát.
Ale už brzy o tom budu psát :-) Tak (ná)sledujte horizont!
www.facebook.com/poojedsemnou
