Popis
Mnozí jistě pamatujete článek Lezení s dětmi, kde lze z pár řádků vyčíst nadšení, které z dětí tryskalo, když jsme s nimi lezli na skalách. Někteří z nich byli poprvé, jiní už vše znali, nicméně všichni si neskutečně užili jarní atmosféru lezení na písku, spolu s krásnou přírodou. V létě jsme absolvovali několik týdenních soustředění a nyní přišlo po řadě podzimních závodů opět lezení venku. Rozhodnutí padlo na poslední chvíli, díky krásné předpovědi počasí. Pojedeme vyzkoušet bouldering, a to na Děčínský sněžník.
Naložit děti, bouldermatky a sebe
Jediná drobná nevýhoda boulderingu, který by se jako lezecká disciplína, na kterou není třeba lano a další vybavení, mohl zdát jako nenáročný sport, je velikost a objemnost bouldermatek. Tím spíše, že pro lezení s dětmi jich je potřeba hodně a měkkých. Nakonec jsme to vyřešili gumicuky a přivázáním na střechu. Potom už hurá do skal. Předpověď počasí zářila sluníčky. Přespání plánujeme pod širákem. Všechny děti, co s námi jednou, jsou již ostřílení lezci a je to jejich několikátý výjezd do skal, i tak stále řešíme to samé. Přestože máme spát přes noc v jeskyni, většina nemá čelovku. Málokdo má batůžek do skal a někteří plánují jít s igelitkou. Jako pokrok vidím, že větší část má na dva dny více než půl litru vody.
Kryštof dolézá Pinďourovinu 6A+, foto: Mára S.
Kůže musí vydržet
Na parkovišti pod Sněžníkem přebalíme batůžky, zatrhneme igelitky v ruce a vyrážíme nahoru na Děčínský sněžník. Na rozlez volíme oblast skalní město, kde jsou hezké lehčí bouldry za 5–6A a dobré dopady. Motýlky v žaludku přidělává akorát výška bouldrů, která zde je jedna z nejvyšších na Sněžníku. Na rozleze dáváme několik 6A a jedno 6B „Fumarˮ hned u restaurace. Většina dětí se seznamuje s hrubostí písku. Snažíme se vysvětlit, ať šetří prsty, že je potřebují na dva dny a s jejich horlivostí a nadšením v lezení přijdou o kůži za hodinu. Někteří pochopí, jiní jedou pokus za pokusem. Prstíky začínají pomalu růžovět, ale nadšení nepolevuje.
Jenda v bouldru Pinďourovyna za 6A+, foto: Mára S.
Hurá na Sněžník, zpět dolu a zase nahoru
K folklóru našich výletů patří mimóznost některých účastníků. Po tom, co jsme vyšli největší kopec nahoru k rozhledně a došli do nejvzdálenější oblasti od auta, našel se účastník výjezdu, který prohledal batůžek a přišel s fňukáním, že nemá lezečky, že je nechal v autě. Nenašly se ani na druhé prohledání. Naštván k prasknutí beru klíče a běžím asi 2 km do auta, kde je ani v druhém batohu nenacházím. Vybíhám zpět 2 km do kopce k rozhledně, kde najednou: „Jéé hele tady naspodu batůžku jsou schované.ˮ Tak díky za výběh. Naštěstí výkony, které následně přišly nejen od tohoto vtipálka, byly natolik potěšující, že na tento incident bylo zapomenuto rychlo.
Barča zkouší Jacka Herrera 6C, foto: Mára S.
Jack Herrer
Přesouváme se dál do skalního města a ukazuji dětem místní dominantu, boulder „Jack Herrerˮ za 6C, vedoucí stěnku nad hlubokou dírou s nejtěžšími kroky v asi 2 m dlouhém převise, dost vysoko nad zemí a s ještě vzdušnějším výlezem. Boulder kupodivu vzbudil velký zájem a tak po traverzu „Kudy z Nudyˮ za 6A a několika hodně vysokých a vzdušných hrankách za 6A a 6A+ nalézáme i do Jacka. Jako trenéři se nemůžeme nechat zahanbit a tak to přelézáme jako první, čímž ukazujeme, že slovo „nejdeˮ není na místě. A ono opravdu. V pár pokusech dolézají všichni přes strop na hranu, včetně malé 140 cm vysoké devítileté Barči. Nakonec si přelez odváží jenom Kryštof, ale všichni odchází s pocitem vítězství sami nad sebou, že se do boulderu pustili a pokořili strop.
Bolderingové válení na bouldermatkách, foto: Mára S.
Ještě posbírat nějaká čísla a alou pod širák
Nakonec ještě scházíme do oblasti Respekt, kde vybíráme boulder „Tuhaˮ za 6B a díky malým prstíkům a malým chytům bez nátahů si někteří připisují 6B. To už je ale kůže na prstech u někoho růžovoučká a u někoho pěkně prolezená. Za šera scházíme k autům a jedeme do Ostrova. Přespat jdeme do tajného tábořiště nedaleko Himlreichu, kde nás vítá malý převis a hlavně krásné ohniště se sedátky. Opékání buřtíků na malém ohýnku a hlavně probírání dnešního lezení pod oblohou plnou hvězd je zážitek. Baví mě nadšení dětí z lezení, baví mě spaní pod širákem a hřeje mě pocit, že je učíme a předáváme jim dle mého názoru správnou filosofii a náhled na svět.
Sebastián vyladil hranu, foto: Mára S.
Ranní skalní město
Probuzení a snídaně ve spacáku. Pokročilý východ slunce sledovaný z vrcholku skalní věže, s výhledem na skalní město. Všichni němě sedí a pozorují tu nádheru. „Netušil jsem, že to v Čechách může být tak krásné!ˮ „Tady někdy taky musíme lézt!ˮ Nadšení dětí je droga dodávající energii. Neděle se nese v ještě sportovnějším duchu, než sobota. Trénujeme převisy, hrany, lišty i obliny. Každý vyleze alespoň 5 další bouldrů, vyzkoušíme jich určitě přes 15. Každý si odváží své první 6A až 6C. Děti objevují kouzlo přírodního lezení. Bouldering se jim zalíbil. Na cestě zpět mě těší žádosti o další výjezd a počítání, kolik ještě víkendů by mohlo být hezky na lezení.
Anežka to vyvážila, foto: Mára S.
Co bolí, to sílí
Prsty i celé tělo bolí. Po cestě zpět všichni usínají jak malé děti. Jsou to vlastně děti, vracející se nadšeně z lezení. Obohaceni o velké zážitky, vybojované bouldry, zvládnuté kritické situace ve výlezech, popadané jak hrušky z těžkých míst, silnější o nové lezecké techniky a hlavně bohatší o velké zkušenosti. V týdnu budeme zase dřít na překližce, ale s vědomím, že to není jen tak pro zábavu, ale ještě pro větší zábavu, která nastává, když se vyjede ven.