Popis
Nebudu mluvit o výstupu na Zugspitze údolím Hollental, ani o výstupu na Zugspitze z rakouské strany, ale provedu vás ferratou Jubilaumsgrat mezi Alpspitze a Zugspitze. Ti, kteří ji znají a slezli jí z jedné anebo druhé strany vědí, že tato nádherná hřebenovka rozhodně stojí za to, aby se o ní napsalo.
Na „výlet“ ke Ga-Pa vyrážíme dva, já a můj kamarád, který se mnou hor jezdí asi 10 let. Máme společně za sebou více jak deset ledovců, např. Silvretta, Glockner, Venediger, Marmoláda a jiné. Ohledně ferrat se mnou slezl více jak třicet cest, například Grrose Priel, Imster Klettersteig, Civetta, jednodenní přechod Watzmanu a další podobné parády. Oba jsme byli tedy velice zkušení a poměrně fyzicky zdatní. Neříkám to proto, že bych se chtěl vychloubat, ale především proto, aby si každý mohl dokreslit představu o náročnosti této ferratové hřebenovky, neboť celkový popis totiž celkovou náročnost nedokáže vystihnout.
Člověk, který se na tuto cestu vydá, by tedy měl mít zkušenosti nejen s ferratami a vysokohorskou turistikou, ale i s klasickým lezením. Taky by každý, kdo se sem chce vypravit, měl vědět, co s ním udělá nadmořská výška kolem cca 3 000 m n. m. (Zugspitze ční do výšky 2 962 m). A o naprosto dokonalém umění pohybu v horském terénu II až IV každého ani nemluvě. A to všechno s batohem, který bude vážit mezi 15–25 kg.
Plán cesty je základ
Odjezd měl proběhnout v pátek odpoledne. Do Garmische je to v podstatě celou dobu po dálnici, takže plánovaný příjezd byl kolem 23:00 hod do Ga-Pa. Cestou jsme rozhodli, že zvolíme cestu „vzhůru“, tzn. výjezd lanovkou pod Alpspitze, vrchol Alpspitze (2 628 m), sestup do sedla, a pak už šup na hřebenovku. Přespat ze soboty na neděli jsme plánovali v bivaku Hollentalgrathütte. V neděli dopoledne dorazit na Zugspitze (2 962 m) a podle času a fyzické kondice, buď sestoupit anebo sjet zubačkou. Měl jsem z této (delší a náročnější strany) mírné obavy, ale fyzicky jsme na tom byli dobře, takže jsem byl nakonec přemluven…
K TÉMATU: Ferratový víkend v Julkách
A tak jsme v sobotu ráno vyrazili k lanovce, jak se říká u lyžařů na „první lano“. V batohu jídlo na dva až tři dny, slabý spacák, bivakovací vak pro dva, výkonnou čelovku se spoustou náhradních baterek, rychlé a pomalé cukry několik vrstev oblečení od ryze letního až po nepromokavou vrchní vrstvu, kterou taháme na ledovce, samozřejmě lékárničku a mapu oblasti od Alpenvereinu 1:25 000 a každý jsme nesli více jak 6 litrů vody. Na hřebeni totiž voda vůbec není.
Lanovka nás vyvezla do dvou tisíc metrů. Odtud jsme se vydali na Alpspitze (2 628 m) cestou Alpspitz-Ferrata (KS2/3-C). Z mého pohledu mírně obtížná se zajímavými rozhledy z Alpspitze, mj. na cestu, kterou jsme se chtěli vydat. Další zajímavostí je i to, že je to opravdu „železná“ cesta – „na cestě je tolik pomocného železa, že by se z toho daly postavit dva tanky T-72“.
TIP: Pokud chcete ušetřit síly, vrchol se dá obejít po pravé straně. Jde o cca 100 výškových metrů myšleno nahoru i dolů.
Tatranka, jablko a šup dolů a zase nahoru
Na vrcholu Alpspitze jsme dali tatranku, jablko a mazali sestupovat do prvního z mnoha sedel, které nás dnes čekalo. Po sestupu bezmála 200 m jsme se dostali do sedla Grießkarsch ve výšce cca 2 450 m, které je posledním místem na trase, ze kterého se dá naprosto v pohodě sestupem vrátit na parkoviště. Další možnou zastávkou je až už zmiňovaný bivak. Počasí nám přálo a i v neděli mělo být krásně, takže jsme vyrazili po hřebenovce na první vrchol Vollkar Spitze (2 630 m). Zdolání tohoto „zubu“ jsme nijak neřešili, protože jsme věděli, že je to jeden z mnoha, který dneska přejdeme. Není čas, ztrácet čas, tak sestupujeme hned k dalšímu sedlu. Takhle jsme postupovali další asi 2-3 hod. Nahoru a dolů, až jsme se kolem třetí hodiny odpoledne přes poslední vrchol dneška Höllental Spitze (2 716 m) konečně dostali k bivaku ve výšce 2 720 m.
MOHLO BY ZAJÍMAT: Draze vykoupené ferraty
Měli jsme za sebou více jak 6 hodin lezení ve skále nebo ferratování. Míst bez jištění je na téhle cestě opravdu mnoho většina je II-IV a narazili jsme na místa, kde ferratové lano chybělo anebo celé části ferrat byly uřezány. Zřejmě staré jištění bylo už nepoužitelné a připravovalo se nové. Naše smůla. Nicméně v těchto místech nám bylo opravdu horko!
Pro výstup na Zugspitze je bivak v ideálním místě. A přestože jsme na tom fyzicky nebyli nijak špatně a čas by zřejmě ještě byl, nehodlal jsem riskovat. Přeci jen při dalších několika hodinách lezení přijde únava, nepozornost a 20kg batoh na zádech tomu rozhodně nepřidá. Takže jsme přespali v bivaku, jak bylo původně plánováno. Za tohle rozhodnutí jsme si nakonec děkovali, protože jsme toho měli opravdu plný kecky, jenže to člověk pozná, až když si sedne a sundá bágl a boty…
K PŘEČTENÍ: Než vyrazíte na ferraty
Nahoru, dolů až na Zugspitze
Druhý den byl sice kratší ale stejně náročný. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Přibližně v polovině cesty jsme narazili na ústupovku z hřebene, která vede k chatě Knorrhütte. Jen jsme ji minuli a pokračovali na poslední veliký vrchol Innere (2 741 m). Z toho je Zugspitze (2 962 m) vidět jako na dlani. Ale trvalo nám další 2 hod stoupání a klesání než jsme konečně stáli na vrcholu nejvyšší hory. Mezičas byl ale dobrý, ještě nebylo ani poledne. I v tomto úseku od bivaku na Zugspitze jsme narazili na místa II-IV, kde opět chybělo několik desítek metrů fixních lan.
Masiv Zugspitze a údolí hollental z hřebenovky
Za ty dva dny lezení jsme potkali asi 20 horolezců, kteří šli tuto cestu opačným (méně fyzicky náročným, bezpečnějším) směrem. Původně jich ale bylo 22. Dva horolezce, jednoho Němce a jednoho Itala zachraňoval vrtulník. Oba utrpěli během cesty zranění a nemohli jít dál.
Souhrnem
Za sobotu a neděli jsme strávili ve skále víc jak 12 hod. Nastoupali a sestoupali jsme více než 2 500 m. Všechnu vodu jsme vypili a klidně jí mohlo být víc. Tato vysokohorská cesta je hodnocena KS4-D. Z mého pohledu je velmi těžká dlouhá a namáhavá. Zejména při lezení skálou obtížnosti až IV bez jištění. Navíc některé nezajištěné úseky byly pro mě velkým nemilým překvapením, které mě stálo poměrně dost psychických sil. A taky nadprůměrně těžký batoh při lezení či ferratování taky není zrovna standardní věc, ale to záleží na každém, co si s sebou nabalí (já radši vezmu o pár věcí víc, než aby něco chybělo).
TIP: ROZHODNĚ TUTO CESTU NECHOĎTE PŘI NEJISTÉM, NEBO DOKONCE ŠPATNÉM POČASÍ. Je to hazard se životem nejen vaším, ale i záchranářů, kteří pro vás půjdou/ poletí!
Sportu zdar a lezení po hromosvodech zvlášť.
Míra/Liskamm
Horní zastávka kabinové kanovky na Zugspitze
Foto: Míra/Liskamm
