Popis
Závod Rovaniemi 150 se odehrává vždy v únoru na polárním kruhu. Společně s tímto hlavním závodem na 150 km startují další dvě varianty závodu na 66 km a 300 km. Závodit může každý, kdo si věří při pohybu ve sněhu, je odhodlaný a neodradí ho ani fakt, že podmínky ho mohou donutit zabivakovat ve sněhu, kde noční teploty mohou klesnout až k −30 °C. Samozřejmě existuje pravděpodobnost, že se to může stát a každý závodník musí být na tyto mrazivé podmínky připravený, ale neznamená to jistě, že se to stát musí.
Závod je možné běžet, jet na lyžích nebo na snowbiku a účastníci musí celou dobu nést povinnou výbavu na zádech nebo ji táhnout za sebou na saních.
Komplikace s dopravou kola a rychlokurz běhání
Když jsem minulý rok končila expedici na sněžném kole za polárním kruhem s Honzou Kopkou, tak jsem si s ním o tomhle závodě povídala. Už tenkrát mi bylo docela jasné, že mi to nedá a postavím se na start.
Start závodu a rychlé euforické rozběhnutí
Z České republiky nás původně mělo jet na závod 6–7 v tranzitu, ale postupně všichni začali svou účast odvolávat a poslední týden před odjezdem jsem zbyla jen já. Doprava autem nepřipadla v úvahu a kolo nebo běžky by mě zbytečně stály další peníze v letadle. Proto jsem se na poslední chvíli rozhodla pro kategorii běhu na 150 km a přešla s tréninky od kola k běhání.
Moc jsem toho naběhat nestihla, ale spoléhala jsem na svou fyzičku z kola a dávných tréninků běhání s pneumatikou. A právě běhání s pneumatikou se mi velmi osvědčilo při samotném závodě, kde jsem za sebou táhla sáně s povinnou výbavou.
Co se týče oblečení, poslední tři roky nosím jako členka Rock Point týmu hlavně oblečení od Hannahu, převážně pánské modely. U mnoha extrémnějších kousků se dámské modely totiž ani nevyrábějí a když ano, tak pánský model je mi obvykle stejně pohodlnější. Pánské bundy bývají totiž delší a kalhoty širší, pro pohyb ve sněhu tedy vhodnější. Závod jsem odběhla v teniskách Salomon s goretexem, které se mi ve sněhu osvědčily, a tak se nemalá investice vyplatila.
Nechuť k jídlu, nervozita a sobí závin
Na start se postavilo 59 závodníků z dvaceti zemí. Kromě mě ještě dalších sedm žen, které by svými výkony porazily nejednoho muže. Myslím tím ženy, které se vrhají do závodů o délce více než 300 mil v teplotách až −57 °C. Tyto psychicky a fyzicky nesmírně silné běžkyně se tentokrát staly mými soupeřkami, a já jsem tedy měla dobrý důvod být nervózní. Já, nejmladší účastník historie závodu, cyklistka, která se rozhodla pro běh v kategorii s těmito borkami, šílené.
Rychlá příprava vody na CP. Na žádném CP jsem se nezdržela déle než pár minut
Asi právě nervozita zapříčinila, že jsem dva dny před startem téměř nejedla a k mému překvapení se má nechuť k jídlu nezměnila po celých dalších pět dní v Rovaniemi, včetně závodu. Tušíte dobře, že veškerá má energie na 150 km běhu byla čerpána jen z mých tukových zásob a vody s maltodextrinem a šumivými tabletami. Výjimkou byl ořechový závin, ke kterému jsem se donutila ve tři hodiny ráno a k mému překvapení po prvním kousnutí zjistila, že jde nikoli o oříšky, ale sobí maso…
Večerní halucinace a touha vzdát při každém dalším kroku
Večer v Laponsku byl opravdu dlouhý – baterkou jsem si svítila 14–15hodin. Od půlnoci do tří jsem asi čerpala vesmírnou energii a ze 70. na 95. kilometr běžela. Po třetí hodině raní se to zlomilo a na mě přišli halucinace a únava. K mému údivu mi během závodu přišlo více než šedesát povzbudivých sms, které mi nedovolily reálně pomýšlet na vzdávání. Noc jsem tedy strávila na nohou a spánku jsem věnovala jen asi pět minut, když jsem si dvakrát lehla zády na sáně a rychle z nouze chrupla přímo na trati. Pokaždé jsem se probrala cca po dvou minutách a zmrzlá šlapala dál.
Cíl a otevřené pusy údivu ostatních závodníků
V roce 2014 dokončila nejrychlejší žena závod po 36 hodinách. Já jsem tento rekord letos porazila více než o šest hodin a závod jsem dokončila po 29 hodinách a 44 minutách. Obsadila jsem druhé místo v kategorii žen (1. žena byla o 54 minut rychlejší) a čtvrté místo celkově ze všech běžců (2 chlapi šli společně a dorazili do cíle o 2 hodiny dříve něž já) . Byla jsem první Češka, která se na tento závod vydala a jako nejmladší a vždy veselý účastník překvapila svým výsledkem většinu zasvěcených.
Má malá bulka v porovnání s ostatními, váhově však skoro stejně
Momentálně se snažím dát zpět do kupy a přejít z běžeckých tréninků zpět na mé oblíbené cyklistické. V červnu mě totiž čeká cesta na závodu závodů The great Divide race (neboli 4 418 km bez zabezpečení z Alberty v Kanadě k mexickým hranicím).
Děkuji za podporu všem kamarádům, sponzorům (především ISOMA a Rock point) a Vám všem, kteří jste tento článek dočetli až do konce.
Foto: Archiv Peggy.
