Popis
Orientační běh pražských horolezců, který se letos konal v okolí Malé Skály, je dvouetapový závod dvoučlenných týmů v orientačním běhu, při kterém je orienťák místy nahrazován ztřeštěnou bojovkou (kvízy, upravená mapa a další lumpárny) a skalní lezení lezením na stromy, pod most a vůbec kamkoli. Ideální závodní dvojici tvoří mapař a lezec, protože ke kontrole se musí vysápat vždy jen jeden. Druhý maximálně jistí, častěji ale svačí nebo plánuje postup na další kontroly.
Jó loni, to byla paráda. Já jsem byla přesně ten mapující svačič, který nemusel vylézt ani metr nad zem. Letos to bylo jiné, v týmu jsme byli dva běžci-skoronelezci. Kromě toho, že dva mapující nad jednou mapu se prakticky nevyhnutelně musejí během závodu pohádat, musela jsem opustit i svoje slečinkovství a občas se taky někam vydrápat.
Večer před závodem si necháme vysvětlit, jak že se to pomocí dvou smyc leze na strom a v 8 ráno vyrážíme na trať. U první kontroly (provazový žebřík) střiháme, kdo tam poleze. Já vyhrávám, takže mám ještě chvilku veget.
O pár kontrol dál kreslíme pod skálou, která se prostě nedá odjistit (prej to byla jenom pětka), do průkazky první veverku – vychytávku letošního ročníku. Ta těm, co se bojí lézt na desetibodové kontroly, zajistí aspoň body dva. („Jak se kreslí veverka?“ „Nakresli univerzální zvíře: čumák, ocásek, packy. Přidej střapečky na uši a je to jasný.“)
Jó, mám ty smyce zbytečně dlouhý...
Na kontrolu s popisem „na borovici“ se vydávám já. Zatímco se mořím někde v desetimetrové výšce, můj parťák na mě pokřikuje „dělej, je mi zima“. Divím se, že se nesnaží naplňovat název našeho týmu Krásný muž a silná žen ještě víc a fotí mě, místo aby se učesal a nafotil si pár vlkovek (vlkovka = selfie, kdo viděl díl seriálu Jen počkej, zajíci, ve kterém vlk dostal foťák, ví proč).
Celý výstup mi trvá minimálně čtvrt hodiny, během které jsem celou dobu bombardovná větvemi. Ty házejí na strom ostatní týmy ve snaze dostat nahoru lano a ke kontrole vyžumarovat. Už je nám jasné, k čemu některé dvojice nosí s sebou prak a tenké lanko.
Jó a teď už taky vim, že při přecvakávání do slanění mám nejdřív uvolnit sedákovou smyci a ne tu nožní. A že už vůbec nemám dolů házet žádný „zbytečný“ matroš, třeba tu nožní smyci, dokud není všechno připravené na slanění...
Do konce závodu přidáváme ještě další dvě veverky a máme radost, že jsme stihli oběhnout skoro všechno. Páni pořadatelé díky, jen doporučujeme příště nezanedbat orienťáckou část, špatnému umístění kontrol na vedlejší hřbítek se vážně dá jednoduše zabránit.
---
Přečtěte si taky článek z loňského ročníku, který se jmenuje
Kdyby sis radši užíval důchodu, blbečku.
Komentáře
Zatím tu není žádný komentář.
