Popis
(Pokračování článku Outdoor made in China, den 1.: Utržená šlapka)
Den 2.: Dinopark a tisíc schodů
Na teplé a mastné snídaně, kde o čaj a pečivo nezavadíte, už jsme si zvykli. A tak můžeme v neděli v 8 ráno vyrazit na 7,5 km biatlon, jak tady říkají koloběhu. Dva jedou na kole a až se jim chce, tak nechají kolo ležet u cesty pro druhé dva a běží, dokud je druzí dva na kole zase nepředjedou. Zase hon, trochu masovka.
U přehrady naskakujem do kajaku. Při spouštění na vodu mě Palonc hned málem vyklopí. („Vždyť jsi mě málem vyklopil!“ „Tak vyklopil, nebo málem?“ „Málem.“ „Takže nevyklopil.“)
Cestou zpátky je nám dost zima, takže po 20 km vycvakáváme jak panáčci Lego zmrzlé ruce z pádel a nacvakáme je na řídítka a vyrážíme na 33km kolo, během kterého nás šílenou rychlostí předjíždějí Francouzi. Jejich slečna zřejmě v létě nerozmlátila při sjezdu helmu tak jako já, a tak se nebojí zůstat zaháknutá na vodítku ani z kopce a do zatáček.
Po startu se valilo rychlostí pod 4 minuty na kilák.
Při běhu (14 km) konečně opouštíme silnice a po průběhu dinoparkem se zanořujeme do čínské buše, kde ještě několik kilometrů slyšíme dinosauří řev. Konečně taky dochází i na běh po hrázkách rýžových políček, akorát už jsou sklizená, a tak nejsou tak krásně zelená jako na všech kýčovitých fotkách. Lesní trail, jak vystřižený z obrázků v čínské restauraci, je zakončený seběhem tisíce kamenných schodů, pro dva z týmu zpestřeným krátkým slaněním, pro druhé dva průběhem jeskyní a poskakováním po dlaždicových stupních v okrasném jezírku.
Den 3. Přejetý kohout, zlatí lvi a dva tisíce schodů
Závěrečná etapa začíná 4km orienťákem v parku. Kdybychom nebyli tupci a nepřehlédli jednu kontrolu, byli bychom na tom o deset minut líp. Neva.
Skoro padesátikilometrový bajk po betonových cestách čínským venkovem jsme si zpestřili snad jen tím, že Dan v jedné vesnici přejel kohouta. Čekal rozezlenou reakci vesničanů, ti se ale jenom dost hlasitě chechtali.
Nástup z kajaků na žumarování na most.
Na 14km kajaku mi přijde, že už jsem to za ty dva dny docela natrénovala, nicméně frekvence pokynů „Natáhni ty ruce“ se od prvního dne moc nezměnila, tak nevim. Palonc se předvedl jako dokonalý herec (ale i navigátor), když to, že zapomněl mapu v depu, vyšlo najevo až po půlce trasy („Kam jedeme?“ „Támhle k tomu mysu.“ „Jseš si jistej?“ „Jo.“ „Koukáš do mapy?“ „Jo.“ „Ukaž mi to.“ „Noo...“) Stejně jsme všechny tři kontroly našli.
Poslední 16km běh by byl (z pohledu někoho, kdo se nechá táhnout na gumě) docela pohodička, kdybychom nemuseli lézt 400m převýšení na chrámovou horu, ze které vedly samozřejmě zase tisíce schodů. Kdyby mě aspoň kluci nechali nakouknout do toho chrámu...
Když těsně před cílem probíháme kolem dvou zlatých lvů střežících vstup do zahrady (kdesi uprostřed čínského venkova, kde na zaprášených cestách potkáváte ženské na mopedech, báby s krávou stejně jako chlápky v oblecích), uvědomuju si, že ty kýčovité doplňky v čínských restauracích vůbec nepřehánějí.
Naše celkové jedenácté místo je uspokojivé. A česká účast na bedně (zásluhou dříve lyžařky, dnes hlavně triatlonistky Heleny Erbenové závodící za Švédy) ještě lepší. Tak abychom si domů kromě zážitků nepřivezli ještě třeba žloutenku nebo podobné legrace. Ale kdo se má sakra stihnout nechat očkovat, když se o cestě dozví deset dní předem?
Fotky: pořadatelé Outdoor Wuhan Quest 2014,
www.cmaar.com
