Popis
Volá Palonc. „No nazdar!“ „Nazdar, bojíš se, kam tě vytáhnem, co?“ „Jo.“ „Pojedeš s náma do Číny?“ „To nemáte nikoho lepšího?“ „Ne.“ „Oukej.“
Když čekám před čínskou ambasádou s žádostí o vízum a na protějším chodníku meditují protestanti proti potlačování lidských práv, přemýšlím, jestli oficíři nebudou dělat vošlehy, když jako zaměstnavatele uvedu neziskovku, která se mimo jiné zabývá lidskými právy. Naštěstí jim to neva.
Osm hodin před odletem jsou víza hotová, a tak necelé dva týdny po telefonátu s Paloncem už sedíme v sobotu u snídaně nad miskou děsně mastných nudlí. Čeká nás první etapa závodu Wuhan Outdoor Quest, tedy tříetapového outdoorového závodu čtyřčlenných týmů: 7,5 km běhu, 15 km kola, 6 km orienťáku podle googlemapy, 12 km kajaků, žumarování a závěrečný 1,5 km běh do cíle s přelézáním zdi.
Nejedná se o nonstop závod a každá z etap by měla trvat maximálně kolem šesti hodin. Rozhodně se tedy nedá počítat s tím, že když je psáno běh, tak to bude ve skutečnosti trek s popobíháním, jak to bývá mnohdy u vícedenních AR. Na tomhle závodě se běhá. A dost rychle.
Projížďka den před startem
Před závodem kluci strašili s 3:30 na kilák. Tak to chci vidět, tak běžim leda tak na dráze, když trénuju kiláky. Zas tak daleko od pravdy ale nebyli: po 12 minutách koukáme na GPS a ta hlásí 3 km. Pravda, bylo to trochu skopce a já jsem byla na gumě, ale stejně.
Patnáctikilometrové kolo, na které jsem se tentokrát po tom honu dost těšila, se jelo mezi políčky chvílemi po asfaltu, chvílemi po cestičkách. Z kopce se bojim, do kopce mě táhnou. Zhruba v půlce Paloncovi upadla klika a bylo po srandě. Velký imbus s sebou nemáme, a tak Palonc balí kliku do kapsy a doufá, že posbíral všechny vysypané součástky, a já mu přenechávám místo na gumě. Do kopců stejně musí pěšky po svých.
Orienťák je cestovka. Dost rychlá. Pánové, kdo z vás byl rád, že já visím na gumě za Davidem a aspoň trochu ho brzdím, aha? Na kajaku si vzpomenu na holky, které jindy s tímhle týmem jezdí: jedna se válí u moře v Řecku, druhá si užívá v Neapoli. A já to tady za ně musím odedřít.
Žumarovat na most naštěstí musejí jen dva z týmu, takže můžu hrát slečinku. I tak je ale rozbíhání po hodině a půl sezení v kajaku docela fuška. Na závěr přelézt zeď a už můžeme nafasovat oběd, jehož největším hitem je vařené marinované vejce zatavené v igelitu.
Po prvním dni jsme 13., za námi jen Norové a Číňani, pár Číňanů i před nám. Nic moc. A zítra to bude horší: 7,5 koloběh, 20 kajak („Natáhni ty ruce!“ už je slyšim...), 33 kolo, 14 běh a slanění. Startujeme, když vy budete mít jednu hodinu v noci. Když bude nejhůř, sníme psy...
Navazující článek o dalších dvou etapách najdete
tady.
A jak to celé vidí Palonc, si přečtěte
tady.
Fotky: Dan a Palonc.
