Popis
Survival bez kol? To žije? Ten si nemůžu nechat ujít! A tak i když se tradičně do poslední chvíle vofrňuju, že kdyby bylo v Alpách hezky, jela bych snad radši tam, na osobní naléhání ředitele se nakonec na závod JaTy startující v Jilemnici zvládám přihlásit i v řádném termínu.
Pan ředitel si závodníky skutečně předchází neobvyklou péčí. (Nebo jenom mě? No snad to nebude číst jeho slečna...) Copak se někdy pořadatel zajímal o to, jak na závod dorazíte a jestli náhodou nepotřebujete vyzvednout na nádraží?
Startujeme o půlnoci a podle propozic máme před sebou zhruba maratonskou vzdálenost a olympské převýšení. Mezi jednotlivými stanovišti s pevným pořadím se budeme pohybovat podle turistické mapy, kromě vloženého nočního i denního orienťáku na podrobnější mapě nás čekají ještě různé další disciplíny. Startovní pole tvoří podobně jako u ostatních závodů podobného typu z poloviny závodníci a z poloviny spíš turisté. Pozdější vítěz a jeho kumpáni jsou navlečení v krátkých elasťácích a posmívají se orienťákům s holeněmi ukrytými v podkolenkách, že jim bude vedro. Jojó, já jsem taky jednou dělala na AR drsnou a po třech dnech závodu při pohledu na moje nohy parťáci z týmu jen suše konstatovali, že tímhle asi končí moje kariéra modelky.
Odpočinek u občerstvovačky
Od pohledu nejkurióznější postavou na startu je Václav, který sice prý v životě neběžel orienťák, kamarádi ho ale navlékli do slušivého, minimálně dvacet let starého dederónu, aby vypadal jako závodník. No taky mu mohli říct, že tu buzolu si může z toho plastového obalu vyndat. Já mám Václava každopádně za hrdinu, že závod dokončil, i když pár kontrol mu chybělo. Přece jenom jeho předstartovní dotazy jako „co že znamená ta zelená v mapě?“ a „nasadí mi na té rozhledně někdo to lano do toho železa, já slaňovat neumim“ přílišné úspěchy nevěštily.
Přestože většina závodníků se přihlásila do kategorie jednotlivců, velká část z nich se během závodu spárovala. Ono totiž běžet celou noc sám je vážně nuda a to i přes to, že na většině kontrol nás čekaly úkoly: slaňování z rozhledny na Žalém, lanové překážky u štěpanické zříceniny, lezení, brodění Jizery a orienťák v labyrintu vymlíkovaném na louce. Za trest snad byla jenom kontrola na Dykově skále nad Hradskem – chlapci to v cíli hodnotili slovy, že stoupání dvousetmetrového převýšení kvůli jediné kontrole je skutečně hodně velká dykovina.
Ještě větší dykovina ale bylo špatné umístění některých kontrol na vložených orienťácích. To bývá bohužel častou slabinou mnoha survivalových závodů a je škoda, že se nevyhnulo ani JaTymu.
Vítěz na závěrečné překážkové dráze
Ne úplně příjemná byla také cesta po kolejích z Poniklé do Horní Sytové. Po silnici se totiž nesmělo, protože na ní probíhá stavba a my, co nejsme místní, nevíme, že podél kolejí vede pohodlná cesta, která není v mapě. Nechápu, proč vzdálenost pražců nemohl někdo vymyslet tak, aby se po nich dalo běžet jinak než jako vrabeček (pokud chcete šlápnout na každý), nebo jako srnka (pokud chcete vždy jeden vynechat). Styl srnka sice dodal mému běhu jistě dávku ladnosti a vybičoval mě k rychlejšímu tempu (pomalu srnka totiž nefunguje), nicméně když máte v nohách maraton, tak srnku moc dlouho nevydržíte. A tak jsem se musela smířit s tím, že jsem přece orienťák, a tak mě nemůže rozhodit, že jednou nohou šlapu na dřevo a druhou do kamení.
Nápad krátkého orienťáku v Ponikelských jeskyních musíme pořadatelům skutečně pochválit! Mě jenom málem z leknutí trefil šlak, když mi hned po zalezení pod zem začaly na ruce zuřivě vibrovat gps hodinky – ztratily signál.
Předposledním úkolem v jilemnickém zámeckém parku bylo trail-o, tedy disciplína založená na správné interpretaci mapy. Kdo interpretuje špatně, musí si dát prémiové kopečky. Po 55 kilometrech a deseti hodinách běhu (pro ty lepší) to skutečně nebylo nic příjemného. Ještěže já jsem šprt, a tak běhat nemusim.
Na fotbalovém hřišti u cíle nás už čekala jenom závěrečná překážková dráha, malinovka a těstovinový salát a pán s kamerou. Prej že se bude sestřih promítat na déčku a taky v jilemnickém bijáku před hlavním filmem (odkaz na video
tady). No ne, ze mě snad bude ještě nakonec filmová hvězda.
Foto: JaTy
