Popis
Egill a Fjóla jsou erasmáci z Islandu. V Praze strávili celý rok. Chodili trénovat do BB a do Big Wallu, vyrazili boulderovat na Petráč, lézt do Jury i hledat poetiku pískovcového lezení do Tisé. Jak se jim tady líbilo a jak moc jsou lezení a trénink na Islandu jiné?
Mimochodem, Egill v BB dokáže onsightovat červené (= nejtěžší) bouldery a na Islandu patří do skupiny mladých a nadějných lezců. Trénuje rád a často. O možnostech lezení a tréninku u nás a na Islandu jsem s ním dala řeč po tom, co na Rovišti vylezl Lídu (9-).
Začněme tréninkem. Je v Praze dostupnější než v Reykjavíku?
Tady je rozhodně dostupnější, máte tu hromadu stěn a boulderovek. V Reykjavíku je jedna boulderovka, na kterou chodím. Stavím tam cesty, takže mám vstup volný a můžu tam zajít i pětkrát týdně. Tady chodím tak třikrát čtyřikrát.
Boulder na Islandu. Vzadu vícedélka, kterou udělal Fjólin otec.
Mám dojem, že tady trénuju trochu víc, protože tu znám míň lidí. Strávím míň času povídáním a víc lezu. Ale lidi jsem samozřejmě poznal i tady. Vysledoval jsem, kdy do BB chodí silní lezci a byť je to později, než chodívám já, občas na ně schválně počkám.
Trénuješ někdy i s lanem?
Spíš výjimečně a jenom pro zábavu. Většinou trénuju na boulderovce.
A co skály – kde všude jsi během Erasmu byl?
Na Petráči a líbilo se mi tam. Než jsme jeli, ptal jsem se v BB, jestli u vás existuje něco jako půjčovna bouldermatek. Kluk, se kterým jsem mluvil a nikdy předtím ho neviděl, se na mě podíval a řekl, že ne, ale půjčit že si ji můžu od něj. Jen tak.
Líbilo se mi i v Tisé, je to úplně odlišný styl lezení, jiný než všechno ostatní, co jsem do té doby zkusil. A teď na Rovišti, tady se mi líbí hodně. Dá se tu najít dost cest s dlouhými kroky, je třeba se natahovat. Doma v Hnappavelliru je většina cest plná malých lišt, které vyžadují jemnou techniku a přesné pohyby. Tady je vidět chyt metr daleko a je jasné, co je třeba udělat. Zbývá dokázat to.
Můžeš říct víc o Hnappavelliru, který jsi zmínil?
Je to jedna z největších skalních oblastí pro sportovní lezce na Islandu. Má kolem sto padesáti cest. Pokud chceš někam vyrazit na víkend nebo víc dní, je to asi jasná volba. Máme ještě pár menších oblastí, ale ty se hodí tak na jednodenní výjezd. Vy tady máte oproti nám hodně z čeho vybírat a nic není přehnaně daleko.
Takže se asi chystáš naplánovat si časem další výlet do kontinentální Evropy. Kde jsi už byl?
Rozhodně. Lezl jsem ve Francii, Španělsku, Švédsku, Itálii, Turecku… Líbilo se mi v Céüse, i když cesty tam jsou dost dlouhé a těžké od začátku do konce. Docela mě to naučilo. Mému stylu typově odpovídají spíš kratší převislé cesty s pár klíčovými místy. Dost se mi zamlouvalo i Rodellar ve Španělsku.
Na Islandu je těžké najít si výzvu a vracet se k ní. Opakovaně, dokud nepovolí. Máme tam jedno 8b a čtyři 8a+, z nichž dvě jsou 7c se zakázanými chyty. Celkově není tolik z čeho vybírat a zima navíc znamená omezené množství světla, takže se ti obvykle nechce jet několik hodin do skal, když ani nevíš, jestli bude počasí za něco stát.
Materiál je na Islandu asi dost odlišný.
Není moc kompaktní, 95 % islandských skal je k lezení nepoužitelných.
A poslední obecná otázka. Jak hodnotíš možnosti sportovního vyžití v Praze vůbec?
Dobré, zdá se mi, že je tu hodně věcí dostupnějších. Třeba ve škole, kam chodím, nabízejí spoustu aktivit. Asi jenom plaveckých bazénů má Island na obyvatele rozhodně víc.
***
A ještě jedna kulturní odlišnost mě pobavila. Nebyl to první cizinec, který se pozastavoval nad tím, že je u nás každá lezecká stěna spojená s hospodou. U nich to tak prý nemají. Vážně se mě taky ptal, jak velký je podle mě společenský tlak na to, aby všichni pili pivo. Jemu prostě nechutná…
Foto: archiv Egilla
