Rozhovor s horolozecem a horo-instruktorem Leošem Kratochvílem

14.05.2015 |Martina Chrástková | Lezení

Po delší době vám přinášíme rozhovor se zajímavou osobou ze světa outdooru. Leoše Kratochvíla nehledejte nikde v žádných výsledkových listinách. Je to prima kluk, který miluje Adršpašsko, svůj rodný kraj, a co se na zdejších skalách naučil, předává ve své Horolozecké škole dál. Nejsou mu ale cizí ani ostatní sporty, jako biking, kiting, slackline, apod. V zimě se specializuje na pořádání lavinových kurzů, jako prevenci nebezpečného chování na horách. V neposlední řadě pořádá parádní půlmaraton v Krkonoších – Rubenczal – horský běžecký závod.  Takže i tento chlapík má určitě co říci všem Outfanaticům co se týče outdoorového chování, a můžeme se tak těšit na jeho příspěvky.
 

Leoši, jak ses vlastně dostal k lezení? Rodiče Tě k tomu asi nepřivedli…
 
Nepřímo jsem se k lezení, resp. horám dostal už jako malý kluk. Mám akční rodiče, kteří po horách hodně chodili. Moc rád jsem se díval na diáky a poslouchal vyprávění, jaké to bylo spát vysoko u ples, jíst sýr od bačů, být vysoko na štítech a při východu slunce vidět své stíny dole na mracích inverze. Mám velkou představivost, tak jsem žil napůl ve svých příbězích. Potom už stačilo málo. Do Adršpachu a Krkonoš jsem to měl z Trutnova blízko. Později jsme do Broumovska jezdili na chalupu. Lezení a vertikály byla láska na první pohled. V Trutnově jsem studoval střední školu a to bylo už definitivně zlomové období, kdy jsem se lezení začal věnovat naplno.
 

Vzpomínám si, jak jsem ze starých běžeckých kopaček uřezal špunty a pustil se do toho. Později jsem si nechal od kamaráda v Liberci koupit gumu, která se používá na lezečkách. Říkalo se jim polepky. Mám je pořád schované. Když někdy lezu třeba bouldery, které jsem v těch botech dělal, docela ze zadýchám, i morálově. Pak přišla lezecká výbava, první pískařina a tak. Má první lezecká návštěva Ádru byly Milenci cestou „Přes fichtli“. Lezli jsme ji se třemi smyčkami a karabin bylo taky tak nějak. Trvalo to skoro čtyři hodiny. Následovali první zájezdy do zahraničí. Stopem jsem s kamarádem jel do Francie. Měli jsme dohromady pět expresek a spoustu kuráže.  Potom nějaké hory atd. Těch historek je spousty.
 
Takže, abych se vrátil k otázce. Rodiče na tom mají asi nevědomky velký podíl. Dali mi směr a já už nepotřeboval moc pobízet. Lidé se začali sami od sebe objevovat.
 

Zkušenost máš se spoustou jiných sportů, ale v čem je to lezení pro Tebe lepší než ty ostatní sporty? Co Tě na něm tak láká?
 
Vyzkoušel jsem spoustu sportů, ale lezení mi tak nějak zůstalo. Prostřednictvím tohoto sportu jsem poznal senzační lidi a to bylo také rozhodující. Neřekl bych, že je lepší. Je to velmi komplexní sport. Pokud nezůstaneš na překližce, tak rozvíjí fyzickou i psychickou zdatnost. To jde vždy ruku v ruce. Záleží, jak ke sportu přistupuješ. Já si rád hraju a improvizuju. Lezení je pro mě hra s tělem a hlavou v krásném prostředí. Ještě mě z těch akčnějších hodně baví voda, horské kolo a běhání.
 

Ráj v Ádru, Hobitín v Čechách

Která lezecká oblast je pro Tebe ta nej? Kam se nejraději vracíš a proč?
 
Jak jsem říkal, tak mé první lezecké zkušenosti jsou z Adršpachu. Nejraději mám skalní pískovcové oblasti Broumovska. Ádr jako takový je pro mě ta nej oblast. Vracím se sem za atmosférou, lidmi a tím, co zdejší pískařina obnáší. Klasické pískovcové lezení tady je dobrodružství ve fantastické přírodní scenérii. Líbí se mi také „punc“ méně odjištěné oblasti. V nějakém evropském průvodci jsem ho našel s lebkou a zkříženými hnáty. To mě zaujalo a pobavilo. Určitě souhlasím s pravidlem „dvakrát měř, jednou řež“ než do nějaké cesty nastoupíš. Adršpach je pro mě domácí lezeckou oblastí.

 
Lezecké zkušenosti máš i ze zahraničí: Španělsko, Turecko, Indie. Jaké to tam bylo?
 
Bylo to super. Znovu musím zmínit lidi. Ty určují to, jak se budeš cítit, kam se podíváš a co se bude dít. Mám na ně štěstí a jsem za to vděčný. Cestování miluji. Čím více lezeš na různých místech s různými lidmi, tím jsi všestrannější. Pořád je co se učit a co poznávat.
 
A když to srovnáš s Čechami?
 
Čechy jsou takový ten „Hobitín“ uprostřed Evropy. Krásná země se složitějšími lidmi. Mám jich občas plné zuby, ale nakonec se do Čech vždy rád vracím. To samozřejmě platí i pro lezení. Máme na pár kilometrech to, co je jinde rozházené po stovkách kilometrů. Vlastně je všude blízko. A písek je tady fantastický s úžasnou tradicí.

Hranice se stále posouvají a prevence je důležitá

 

Ve dvou se to lépe táhne...

Založil jsi outdoorovou agenturu, ze které se postupně vyprofilovala Horolezecká škola. Proč? A jsi rád za takový zvrat?
 
Trošku tě opravím. Založil jsem outdoorovou agenturu a její součástí se stala horolezecká škola. Začal jsem s více aktivitami, které mi byly nejbližší. Dělal jsem toho moc, kvalita byla vždy super, ale nebyl jsem spokojený. Vysávalo mě to a pracoval jsem skoro non-stop bez kýžené odměny. Nakonec se lezecká škola vyprofilovala jako věc, která fungovala a funguje nejvíce. Je to dané tím, čemu se věnuji, v čem jsem sám za sebe nejlepší. Je to jednoduchá rovnice. Kam zaměřuješ pozornost, tam to roste. Jsem za to rád, protože mi tak přirozeně odpadlo spoustu starostí s věcmi, ve kterých nejsem profesionál. Ty rád přenechám těm, kteří to dělají naplno. Velmi rád s nimi spolupracuji, ale dělám to, co umím a to mi umožňuje neustále růst. Je to podobné jako když lupa soustředí paprsky do jednoho místa. Čím víc je paprsek soustředěný do jednoho bodu, tím má větší sílu.
 

A jak je to s těmi lavinovými kurzy? Sice teď už asi laviny nespadnou, ale půl roku zase padat budou. Jak Tě tohle napadlo, když nepatříš k Horské službě?
 
Laviny se přirozeně váží k horám, a protože v zimě pořádáme různé skialpinistické, ledovcové, freeridové kurzy a také kurzy lezení na ledu, lidi, které to učíme, se přirozeně dostávají do exponovaných míst, kde laviny padají. Proto lavinové kurzy. Spolupracuji s horskými vůdci UIAGM záchranáři a společně jsme dali dohromady celý vzdělávací projekt zaměřený na lavinovou prevenci a záchranu. Učíme lidi zacházet a používat vybavení, řešit různé krizové situace a v neposlední řadě také zachránit své kamarády. Osobně v tom vidím hluboký smysl a všichni, co prošli našimi kurzy také. Věřím tomu, že i další to pochopí. Líbí se mi nepřímo zachraňovat lidské životy nebo jinak řečeno eliminovat situace, kdy je záchrana potřeba. Trend dnešní doby je čím dál víc posunovat hranice. Adrenalinové sporty dělá čím dál víc mladých lidí. Je důležité, aby věděli jak se zachovat, když se něco stane. Založili jsme Mountain Rescue Academy.

Energie musí proudit a ne být sbalená na cestách...

 
Určitě to není jednoduché pořádat kurzy na horách anebo ve skalách. Jak vlastně relaxuješ?
 
Když mám moc pohybu, tak pasivním odpočinkem a naopak, když mám více práce u počítače nebo na jednáních tak aktivně. Pomáhají mě skvělí instruktoři a lidi, na které se mohu spolehnout. Jinak rád střídám různé sporty a tím také relaxuji. Nemám rád jednotvárnost. No a na pivko s kamarády si také rád zajdu. Začal jsem včelařit a to je tak odlišná činnost, že mě okamžitě přepne a relaxuji asi, i kdybych nechtěl. 
 
A co je pro Tebe největší odměnou?
 
Největší odměnou je pro mě předat myšlenku tak, že má pro lidi smysl. Otevřít je a nechat je nahlédnout za zástěnu každodenního frmolu. I kdyby jen na chvilku. Není to jen o službě, je to hlavně o tom všem jiném, o předané hodnotě. Mám rád radost, smích, nesvázanost a pohodu. Energie zkrátka musí proudit. Daří se mi to, takže jsem vlastně odměňovaný pořád. Za tuhle odměnu jsem moc vděčný. Bez toho by to, co dělám, nemělo smysl a vlastně by to ani nefungovalo.
 

Děkujeme za parádní a moc příjemný rozhovor a těšíme se na nějaké lezecké příspěvky tady na Outfanatic.com.

Foto: Archiv Leoše Kratochvíla & skolalezeni.cz

---
Přečtěte si další zajímavé rozhovory na Outafanatic.com: třeba nedávný rozhovor s Paloncem, extrémním závodníkem anebo Tomášem Dlabajou, orientačním běžcem a spoutu dalších.
 

Diskuze (0) ‹ Zpět