Cizí psi bývají pro běžce někdy pěkně otravní – vodítka i samotní psi se motají pod nohy, ti nevychovaní na vás dokonce dorážejí, někdy laškovně, jindy agresivně chňapají po lýtkách. Ze strany majitelů se zřídkakdy dočkáte omluvy, častěji zaslechnete „fuj je to“. Majitelům psů (kteří jsou vždycky „hodní a nic vám neudělají“) často nedochází, že ze strany běžců nejde mnohdy ani tak o strach z pokousání, ale spíš o to, že ti psi se prostě pletou a otravují. A navíc, copak jsou běžci nějaké fuj? Nejsou, stejně tak jako psi nemusejí být pro běžce jen otravové, ale také tréninkoví i závodní sparingpartneři. Protože co je větší motivací ke každodennímu běhání než to, že váš pes se na procházku těší?
Na psím nadšení pro pohyb staví i v České republice poněkud nové sportovní odvětví – canicross, neboli běh se psem. Tento druh psího sportu je jednodušší než například závody psích spřežení, neboť k němu nepotřebujete sáně ani smečku psů, ale pouze postroj pro psa (aby se vám neuškrtil) i pro sebe (aby vás mohl pohodlně táhnout). Tří až sedmikilometrovou trať, která je pro závody v canicrossu obvyklá, uběhne prakticky každý pes i páníček. Přestože nejlepší canicrossaři si psy úmyslně kříží, aby od jednotlivých plemen získali ty správné vlastnosti (častí jsou například kříženci ohařů a pointerů s příměsí dalších plemen), běhat se dá prakticky s každým psem, kterého to baví. Například ve Francii je běžné na startu potkat jak atlety se psy, kteří jsou zvyklí trénovat podobně jako jejich páníčci (tedy objemový i rychlostní trénink, zajímavou tréninkovou alternativou je pro psy i plavání), tak i babičky s jezevčíkem.
Canicrossaři bývají ke svému psovi připoutaní pomocí speciálního opasku připomínajícího lezecký sedák, který zajistí, že tažení psem pro vás bude pohodlné, a pružné šňůry, která zmírňuje cukání vznikající nerovnoměrnou změnou rychlosti. Některé postroje bývají (a podle pravidel by měly být povinně) opatřeny systémem pro rychlé vypuštění, na českých závodech se toto pravidlo ovšem příliš nedodržuje. Nicméně vyzkoušeli jsme na vlastní kůži, že u vycvičeného psa vláčení zakopnuvšího běžce nehrozí – pes velice dobře pozná, když je s běžcem něco v nepořádku, a zastaví. Jak se ale můžete přesvědčit na
videu ze závodu v oboře Hvězda v čase 1:55, někdy je příroda přeci jen silnější než pokyny páníčka.
Běžci se psem dosahují časů pod tři minuty na kilometr, příspěvek psa k výkonu je tedy zřejmý. Nečekejte ovšem, že se při závodě nezadýcháte – pes vás sice skutečně táhne (což pocítíte zejména v kopcích), nicméně nohama musíte hýbat sami a to o dost rychleji, než jste zvyklí.
Psí sport má samozřejmě více variant, kromě známých zimních závodů psích spřežení je možné psa zapřáhnout i před koloběžku (tzv. scootering), před kolo (bikejoring) nebo třeba před lyžaře (skijoring). Oblíbenou disciplínou je také dog trekking, který se poslední dobou čím dál častěji objevuje jako podkategorie různých dlouhých běžeckých závodů. V případě těchto závodů měřících i několik desítek kilometrů ovšem nemůžete příliš čekat, že vás pes celou dobu potáhne, jak je tomu v případě závodů kratších. Jak říkají sami cannicrossaři: „Je to spíš o tom, že to ten pes s vámi přežije.“
Informační platformou pro české běžce se psem je portál
Běhej se psem, kde naleznete
termínovku závodů i další informace. Pražští canicrossaři mívají
společné tréninky v oboře Hvězda.
Poděkování patří Sagátě a jejím páníčkům Šimonu a Karolíně Ciprovým a celému
Musher clubu Český ráj, díky nimž jsme si canicross mohli vyzkoušet na vlastní kůži.
---
Přečtěte si také článek
Canicross aneb jak jsem uběhla kilák za 3 minuty.
