REGISTROVAT

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.

Začněte den s Outfanatic.com
Zpět

Horolezec Jindra Hudeček se ptá horolezce Josky Rybičky

09.04.2015 |Jindra Hudeček | Lezení, Expedice

Sérii štafetových rozhovorů, ve kterých se jedna osobnost českého outdooru ptá jiné, jsme odstartovali předloni v prosinci. Jako první na otázky odpovídal horolezec, seakajakář a dobrodruh Honza Vesták, který štafetu poslal mezi horolezce. Alena Čepelková předala Jirkovi Novákovi, ten Jindrovi Hudečkovi. U horolezců zůstaneme i tentokrát, Hudy se totiž ptal Josky Rybičky.

Joska Rybička (nar. 1952) patřil zejména v 70. a 80. letech k nejlepším československým skalním lezcům. Mimo autorství obtížných cest v Česku i Německu má za sebou obtížné výstupy v Alpách i expediční cesty v asijských velehorách.

Gašebrum I. (zleva: Jirka Šmíd, Josef Rybička, Láďa Drda, Jiří Palacký)


Jozko, zdá se mi, že vaše parta špičkových lezců v té době žila a bavila se víc společně, i když rivalita tam určitě byla.  Jaká mezi vámi panovala atmosféra?

Atmosféra byla zvláštní v tom, že někteří z nás mohli cestovat do ciziny a někteří zůstávali doma. To byl jediný rozdíl. Jinak společné lezení na písku bylo v naprosté pohodě. Společenský život byl pro nás mnohem jednodušší a krásnější, protože nikdo nepodnikal.

Riskovali jsme, kvůli režimu jsme totiž měli jen jeden pokus


V 70. a 80. letech jsi významně posunoval laťku československého horolezectví. Tvou srdeční záležitostí byl bezesporu Eiger – obávaná severní stěna. Jak na tuto svou životní kapitolu vzpomínáš?

 

Half Dome, Diretissima (Josef Rybička v bivaku)

Half Dome, Diretissima (Josef Rybička v bivaku)

Dva prvovýstupy v severní stěně Eigeru v roce 1976 v létě, v roce 1978 v zimě a přelezení klasické cesty v roce 1994 v zimě za dva a půl dne určitě patří k mým srdcovkám. Na ty časy rád vzpomínám a domnívám se, že jsme laťku posunuli hodně daleko. Také jsme dost riskovali, ale vše dopadlo dobře.


Jak moc jste při těchto prvovýstupech riskovali?

Hodně, protože jsme si uvědomovali, že pokud stěnu nevylezeme, tak už se sem nikdy nevrátíme. Bylo to dané režimem.

Který prvovýstup považuješ za nejobtížnější?

K těm nejobtížnějším patří pochopitelně Eiger. Rád vzpomínám také na prvovýstup severní stěnou Matterhornu, 12 těžkých bivaků. Ten nejextrémnější je Piz Badile – Memento Mori („pamatuj na smrt“). Tam jsme měli smrt přímo před očima.


V životě jsem nevypil tolik vody jako při bouřce na Piz Badile


Vrátil by ses rád k některému z těch výstupů?

K Memento Mori…Tato cesta se mi zaryla do paměti velmi hluboce. Při prvním pokusu v roce 1977 s Jirkou Šmídem jsme málem přišli o život, když se zkazilo počasí a centrálním trychtýřem se na nás valila voda a my jsme se málem utopili. Do toho silná bouřka, blesky prosvěcovaly celou stěnu a nám z toho stály vlasy hrůzou, byli jsme nabití elektřinou. Tady jsem viděl, že i Jirka Šmíd, který neměl strach z lezení ani z dlouhých bivaků, začal být velmi nejistý. Jediná šance dostat se ze stěny byla slaněním. V životě jsem nevypil tolik vody, jako tady.

Cerro Torre, foto: Jiří Šmíd

Cerro Torre, foto: Jiří Šmíd

Až v roce 1980 si dovolujeme do stěny znovu vstoupit v sestavě Honza Šimon, Láďa Škalda a já a celá situace se opakuje znovu, jen místo deště přišel sníh. Na malé polici, kde se krčíme přikrytí silážní plachtou, přečkáváme hrůznou noc. Ale ráno je jasno, tak můžeme pokračovat dál. Druhý bivak, který máme už nad kuloárem, je bezpečný, ale studený.

Po dosažení vrcholu sestupujeme na italskou stranu, kde nás čeká poslední bivak a potom dlouhý sestup do kempu. Na tomto zájezdu jsem se seznámil se svým kouzelným dědečkem, který mě provázel po nějakou dobu mým životem. Ale také jsem se musel rozloučit se svým skvělým kamarádem a učitelem Jirkou Šmídem, který s rodinou zůstal ve Švýcarsku.

Na jaké své horolezecké parťáky rád vzpomínáš?

Jirka Šmíd, Lančmít (Miroslav Šmíd), Jindra Hudeček a jiní. Jirka Šmíd, můj učitel na písku, v Tatrách i v Alpách. Lanč, parťák na lezení, písek, Tatry, Alpy, Himálaj a hlavně jsme spolu začali působit v Patagonii. Jindra Hudeček, hlavně lezení na písku a dodělání všech našich projektů, pomoc při expedicích finanční i materiálem…


Jak vnímáš dnešní horolezeckou scénu? Technické vymoženosti, mraky lidí v horách atd. Nemáš pocit, že se tím ztrácí to dobrodružství, ta svoboda, za kterou se do hor jezdilo?

Určitě se ztrácí, ale s tím asi nic neuděláme. Líbí se mi poslední výstupy Zdeňka Hrubého a Máry Holečka, které byly provedeny alpským stylem bez přemíry nosičů a dalších lidí. Tak je možné zachovat pocit svobody a dobrodružství. Také Jindra Hudeček a Michal Bruner svými výstupy v Patagonii odvedli kus dobré práce.


Nasyp si prášek na hlavu nebo do kalhot


Vrátím se k pískovcovým skalám, kterými jsi i ve své domovině obklopen. Myslím, že jste to byli právě vy, kteří jste poprvé přivezli na písek na krátkou dobu magnesium. Pamatuješ si na to? Kde jste k němu přišli? A jaká na něj byla v té době u nás reakce?

Co si vzpomínám, tak určitě jsme tento bílý prášek míchali s pískem tak, aby to nebylo moc nápadné. Důvodem bylo, že naše prvovýstupy a další plány byly tak náročné, že jsme měli pocit, že nám tato směs pomůže osušit zvlhlé prsty a oči a dokážeme to vylézt. Někde to pomáhalo, někde ne. K magnesiu jsme se dostali v tělocvičně.
Labák, foto: Karel Vlček

Labák, foto: Karel Vlček

Ze začátku se nic nedělo, než se začaly objevovat bílé puntíky ve stěně, protože to někdo špatně namíchal. Reakce okolí: „Když na to nemáš, tak tam nelez! Nasyp si prášek na hlavu nebo do kalhot!“ Hlavně to bylo v Dolním Žlebu a co si vzpomínám, tak největší odpůrci byli bratři Weingartlové.

Hodně jsi působil na skalách v okolí Nového Boru, Svojkov, Sloup v Čechách. Kolik jsi tam nadělal prvovýstupů a kam jinam si nejraději jezdil na skalky?

Ve své oblasti Sloup, Svojkov a okolí, kde je špatný pískovec, jsem udělat 80 až 100 prvovýstupů. Pokud jsme odjeli do jiné oblasti, zdál se nám pískovec tvrdý a krásný. Dost rád jsem jezdil do Tisé a do Adršpachu. Adršpach mě nadchnul za jedno svou výškou a za druhé svou různorodostí lezení: spáry, komíny, rajbas, přeskok a na závěr pěkné posezení u piva u Tošováka.

 

Byl a stále jsi vyhlášený organizováním společenských akcí. Připomeň nám jednu nebo dvě nejzajímavější.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsme pořádali různé silvestry ve stylu např. návrat Sudet nebo Římané a jiné. Také jsme v 80. letech opravili turistickou chatu ve Sloupu pod hradem, kde jsme se pravidelně scházeli na brigádách, ale hlavně jsme řešili naše cesty a plány do budoucna. Za jednu z nejvýznamnějších akcí považuji 24 hodin na stromě.

Oprava hodin na kostele ve Velenicích

Tato akce vznikla po výletu do Nového Města na Moravě, kde jsme běželi 24 hodin na běžkách, což bylo také hodně náročné. Akce sezení na stromě byla jednodušší, ale svou náročností se dá přirovnat k té na běžkách. Pití bylo zdarma, sudy se dopravily do koruny stromů, muzikanti se rovněž rozptýlili po stromě a pokud někdo ze stromu spadl, nesměl se už na něj vrátit. To bylo jediné pravidlo.

Dřevěné klíny, po domácku dělané skoby a místo lezaček bačkory s tkaničkami


Matně si vzpomínám ještě na horolezecké vybavení z dob svého mládí, samozřejmě ty pamatuješ dobu ještě dřívější. Vzpomínáš na vaše vybavení při vašich slavných prvovýstupech v severní stěně Eigeru?

Pamatuji. Dřevěné klíny, po domácku dělané skoby a nejhorší byl vrták na nýty, protože byl z Ruska. Špatné boty a co si vzpomínám, tak jsme v roce 1976 měli na lezení ve stěně bačkory s tkaničkami.

Cerro Torre, foto: Jiří Šmíd

Cerro Torre, foto: Jiří Šmíd

Díky tobě jsem udělal i několik význačných cest v Adru jako např. Hrana zapadajícího slunce, Vzpomínka na Šimona na Milence nebo Zlatou korunku na Zub. Mám pocit, že jste byli odvážnější než my, protože v době, kdy jste tyto cesty rozdělali, jste vzhledem k vybavení a fyzické zdatnosti na to spíš ještě neměli, ale stejně jste se nebáli do toho jít!  Co ty na to?

Pravda je, že jsme byli drzí a odvážní, ale nikam jsme nespěchali, dali jsme si pivo, zahráli na kytary, zazpívali a pak jsme šli na to. Ale některé projekty nás na vrchol nepustily. Čekalo to na jednoho člověka a to byl Hudy. Za všechny kluky můžu říct, že jsme rádi, že to dodělal jeden z nás.

Komu předáš štafetu?

Štafetu bych rád předal Jirkovi Slavíkovi (Prckovi), protože je to jeden z nás a patřil do „Pepa Nos týmu“.

Foto: Archiv JR


Sérii štafetových rozhovorů jsme odstartovali otázkami pro horolezce, seakajakáře a dobrodruha Honzu Vestáka. Honza štafetu předal horolezecké legendě Aleně Čepelkové, která se rozhodla vyzpovídat dalšího z československých horolezců, Jirku Nováka, a ten předal lezci a podnikateli Jindrovi Hudečkovi

Další, neštafetové rozhovory hledejte tady.

Zpět




Komentáře

Zatím tu není žádný komentář.

Související zážitky

Horolezecký festival Český ráj 2017

Horolezecký festival Český ráj 2017

Zámek Hrubá skála a Lázně Sedmihorky

100

%

100

%

Pražský parkový survival v Brdech

Pražský parkový survival v Brdech

Mníšek pod Brdy, Brdy, Dobříš

90

%

90

%

Související články

13.03.2018

Jak zlepšit výkon při dlouhém závodě? Správnou hydratací!

08.02.2018

Outdoorová móda ve městě vs. podpatky v horách

08.02.2018

Rituály a pověry ve sportu

Zpět

Hledat

Kdo je na Outfanatic.com (3 932 lidí)

Poslední inzeráty

Parťák

Surfskate v Praze

parťačka na sportovní aktivitu

Spolulezkyni

Kolo Praha -> Brno


Banner