Vasaloppet 2015: Jaké to bylo doopravdy?

16.03.2015 |Martina Chrástková | Běžkování

O tom, že letos jedu se svým italským týmem na Vasák, jsem se dozvěděla 10 dní před startem. Co mému startu na tomhle „nejvýznamnějším“ běžkařském závodě předcházelo, jsem naznačila už minule. Tentokrát se s vámi podělím o to, jaký byl letos závod samotný. Sama sice subjektivní reporty ze závodů nemám moc ráda, tenhle se mi ale v hlavě zrodil tak nějak sám...

Šestnáct tisíc lidí na startu?!

Představit si to mi dost dobře nejde, kór když mají na nohách dvoumetrové lyže a v rukách hůlky. Jak to ti pořadatelé ukočírují?

O tom, že se člověk blíží ke startovnímu placu Vasáku, informuje hnědá dopravní návěstní značka. Stejná, která jinde upozorňuje na kostely, památky nebo třeba fotbalová hřiště. A těch by se na startovní prostranství pár vešlo. Vejít se sem totiž musí 10 startovních vln a Elite jako jedenáctá. I při průjezdu okolo autem mi to přijde docela dlouhé, no nechtěla bych startovat z té poslední vlny, to ti chudáci musí ujet o takový kus navíc! A snad stometrová šířka je taktéž úctyhodná.
 

Italská mañana

Po úvodních peripetiích, kdy nic není problém, ale všechno vlastně problém je, poněvadž Ital pak nemůže pořádně stolovat „pasta italiana“ a zajídat to bagetou (pozn. Swix Ski Classics jezdím za italský tým). Všechno je čím dál víc na delší lokte, a pokud se nechováte jak jezinka, nemáte šanci.

Se švýcarskou kolegyní si vaříme zázvorové čaje, protože všichni jsou nachcípaní a my s chorobou už taky bojujeme. Nenapadlo mě, že Taloši neznají zázvor. To jste měli vidět, jak se u toho šklebili a zázvorový čaj museli vyzkoušet všichni…
 
Na interním předzávodním meetingu se krom toho, že si mám všechno, co budu potřebovat, vzít sama do bidonu, že budou primárně občerstvovat Bruna (asi nejlepší Italský laufař), nedozvím nic. Snad jen, že odjezd je ráno okolo 7 (start v 8.00).

Usínám vnitřně vyrovnaná a dokonce se na ten vejlet i docela těším, i když vím, že to jednoduché nebude a už vůbec ne v těchto podmínkách. Zapomněla jsem totiž podotknout, že zatímco za barákem v Krkonoších je skoro prašan, tady ve Skandinávii je sněhu málo a počasí krásně jarní, no neberte to!
 
Ráno mi Bruno sdělí, že bude lepší odjet už v 6.40. Ještěže jsem vstala o chvilku dřív, ale Ok. Servis odjel dřív, Bruno mi v 6.38 řekl, že jde ven, jenže v 6.40 nikde nebyl. Volám mu, že prý šel pěšky, ale že já mám počkat. Čekám. Pět, deset, patnáct minut, už je sedm. Volám, šéf telefon nebere. Dalších 5 minut, další vyzvánění šéfa, nic.

Tak si to v těch lyžařských střevíčkách mažu silnicí, jsem o kus rychlejší než ostatní účastníci závodu, kteří zvolili stejnou taktiku dostavení se na start. Předcházím auta, která přískokem vpřed popojíždějí na záchytná parkoviště u startu. Bydlíme sice kousek, ale ten start je pekelně dlouhý.

V 7.45 si dávám lyže na startovní čáru. Italům ani nebylo divné, že tam nejsem, že mne měli vyzvednout. Žádný problém. Tak aspoň jsem se zapracovala před úvodní sjezdovkou. 

 

Nezlom hůlku, přeskoč louži

 
Všech 16 tisíc lidí startuje najednou, takže pro začátek cílem je nenechat si zlomit ani hůl, ani lyži... Start! A hned po něm jeden malý problém se startovacím zařízením u elitní vlny chlapů, takže všichni zezadu do nich okamžitě najíždějí. No a pak taky trochu překáží obrovská louže asi 50 metrů od startovní čáry.
 
Ohlušující řinčení lyží, holí o sebe i o rozbředlý sníh ve mně vůbec neevokuje tu krásu běžeckého lyžování. Docela mi ale vyhovuje, že se do toho kopce nedá moc hnát, nemám ty rychlý, splašený starty ráda. Ale když mohu jet, cítím se docela dobře. Až někde na 4. kilometru mě přesoupaží Justyna (Kowalczyk), která se rozhodla pro soupažovou taktiku. V té době už pomalu začínám tušit, že na jetí mé lyže optimální nebudou.

Projížďka švédskou krajinou

 
Trať vede švédskou tajgou, takže občas je trať otevřená a tam tuze fučí. Vítr je většinou boční, takže občas slíznu nějakou tu ránu holí od právě mě předjíždějícího hobbíka. Snažím se v nějakém vlaku udržet, ale je to marný boj, snad všem to jede rychleji. Hůlky se boří hluboko, sem tam se objeví kaluž.


Technické problémy na startu mohou být fatální.
 
Po všech rovinách si pomáhám nakopávanou soupaží, ze sjezdu se skoro bojím vytahovat láhev z bidonu, abych vůbec dojela pod kopec. Ale jsem tak nějak nad věcí, bojuju, rozhodně to chci dojet. A to i přes to, že je to občas dost deprimující, když do kopce jedu na půl plynu, protože slalom mezi hobíkama, co předhazují hole mi vyšší nasazení nedovoluje. Jen mi při každém kroku nějak čvachtá v botách. „Škoda,“ uvědomuju si, „zapomněla jsem si doma maratonky na přezutí.“ Louží přibývá, sem tam potok s hnědou vodou ze zdejších rašelinišť a také bohužel i kamenů, naopak stopa se ztrácí.

3 krizičky a posledních 25 km na moral

Po šesti hodinách dřiny vyhlížím v cíli Itala. Nevidím. Kamarádi ze Silvini se mě ujmou a s davem jdeme kamsi, kde nám seberou lyže a pošlou nás na nějaký bus. Ten nás po chvíli vysadí kdesi na hřišti, kde jsou vyrovnané pytle od startu. A teď prej hurá do sprchy.

Sprchy? Vždyť tady mám jen svrchní věci, ten zbytek má Ital v mém batůžku. No nic, sprchu dám, utřu se do trička, mezitím mi na topení téměř dosychá podprda a boxerky, takže mi je teplo a ani mi moc neva, že nemám na sobě tričko. Navíc mě hřejí kapsaicinový náplasti, kterými jsem olepená.

Potkávám Švýcarku. Cože? Já byla v cíli dřív? Jdeme na další bus, teď zase na jídlo. To nedávám, takže 3 kousky knäckebrotu to jistí. Ten tady ve Švédsku umí fakt primový a s tím jejich slaným máslem… hmmm, mohla bych se po tom utlouct, ale ne teď po závodě. Po jídle nasedáme zase do autobusu a jedeme si k cíli pro lyže. Konečně mám sílu i čas podívat se na své skluznice. Vidět byste je nechtěli: černý maz, jak olej, jehličí, klistr i mimo zónu a i škrábance. Dohledáme Itala a snad i třeba pojedeme zaslouženě odpočívat… Nejeli jsme hned, ale to už je jiná story.
 
Opravdu jsem se se závoděním chtěla loučit takhle? Chvílema jsem si říkala, jestli se mi to lyžování nezprotivilo, ale věřím, že ne :) 

Mýty a pověry o Vasově běhu

Vasák je totální placka: Fakt nevím, kdo s tím přišel. Ploché to je, ale ne zase tolik, aby to bylo jen na soupaž. (Teď mluvím ke smrtelníkům.)

Kostelní věž v Moře, kde je cíl, vidíte od 30. kilometru: Těžko, možná tak posledních 500 metrů, teda jestli ještě vidíte. Já už toho moc neviděla…
 
Nikdy jsem po tomhle podniku nijak netoužila, jela jsem sem v nějakém závazku k týmu. Pokud ale váháte, jestli jet či nejet, tak tady je pár mých postřehů:

1) zajímavá atmosféra (já si ji ale k tělu nepřipustila, abych se z toho nesložila)
2) zajímavá zkušenost
3) neskutečné množství lidí na běžkách
4) vysoké riziko zlámání čehokoliv
5) vysoká cena, servis minimální
6) značná vzdálenost a to jak destinačně, tak závodně: smrt nebo výzva?


Obrázky ze startu Vasáku jsou každý rok podobné

Foto: Archiv MCh, WOK©outdoor & Žižkovský Tygři

---

Co tomuhle pro mě zdárně dokončenému výletu  předcházelo, se dozvíte v předchozím článku o Vasáku anebo také v rozhovoru se mnou či povídání o improvizovaném trénování mezi borůvčím.

A pokud se chcete dozvědět něco více o lyžařském světě, tak články o skluzu, odrazu při klasice i bruslení a o soupaži jsou právě pro vás. Pak také doporučím mazání stoupacími vosky a mazání na skluz a péči o lyže.

Diskuze (0) ‹ Zpět