Zlepšete se v lezení: Tréninkem pádů k zvýšené psychické odolnosti

24.02.2015 |MáraS | Lezení

V obecném povědomí lidí je, že pro lezení stačí nasadit techniku tří pevných bodů a mít silné ruce a lezení je hračka. Kdo ale někdy lezení vyzkoušel, ví, že je to velmi komplexní druh pohybu, kde vedle fyzického výkonu, který navíc ještě není jen o síle rukou, hraje velkou roli psychika.

Jenda padá ve finálové cestě závodů Ruzyňská liga. Ukázkově se drží za uzel. Foto: Kuba Mikolášek

Martin na Poříčí. Foto: Lucka Kirsová

Bát se je správně, ale strach je třeba ovládat

Strach z pádu je běžná součást pudu sebezáchovy a až na naprosté výjimky má tento pud každý. Velí nám pevně se držet a bát se spadnout, protože pád je nebezpečí. Pokud se chceme v lezení zlepšovat, je vedle tréninku techniky, vytrvalosti a síly potřeba trénovat i psychickou odolnost. Zlepšení totiž přichází, dojdeme-li v tréninku na svoji hranici, poznáme ji a posuneme ji. Pokud daleko před přiblížením se k hranici strach zavelí odsednout si, dobrat a vykašlat se na to, pak zlepšení, tedy posouvání hranice, přichází daleko pomaleji.
 

Je třeba to napadat

Cest, jak strach ovládnout, je jistě více. Věřím, že bychom našli zastánce psychowalkmenů, reiky, telepatie i chemických preparátů, nicméně ta nedostupnější cesta je napadat to. Padaní, stejně jako samotné lezení, je třeba trénovat. A to především proto, aby se vedle pudu sebezáchovy do hlavy nahrálo i sdělení a automatismus, že pádem se mi nic nestane, nejde o život a vlastně je to docela i zábavné vrůšo.
 

Matěj necvaká poslední presku, trénuje pád. Foto: K. Mikolášek

Jak postupovat při tréninku pádů

Pokud s padáním začínáte, asi není vhodné přijít na stěnu, necvaknout 2 presky a vyslat tam 6 m dlouhý pád. Na hlavu se musí chytře, přechytračit ji. Pokud takový trénink začínám, doporučuji si první pády, respektive spíše dynamické odsedy, vyzkoušet klidně s lanem ze shora. Stačí po dolezení cesty nechat se kousek spustit, poté malinko nadlézt a následně si zkusit dynamicky odsednout. Hlava začne zjišťovat, že není třeba být v křeči, že to není tak hrozné.

Další krok přijde, když lezete na prvním. Obecně je lepší padání trénovat v převise, protože pokud odskočíte, skáčete do volného prostoru a méně hrozí poranění o stěnu. První odskoky úplně stačí nadlézt 10 cm nad presku a zkoušet si dynamicky odsednout do lana. Vždy, když se hlava začne cítit komfortněji, úsek nadlezený nad presku zvětšujte.
 

Terka dává lano na cvaknutí presky. Foto: Mára Smolka

Z pohledu jističe

Správně chytit pád je věda. Základem je být pozorný, nevykecávat s okolními lezci a na jištění se soustředit.  Správně chycený pád je pro lezce radost, kdy spadne do měkka a jistič mu dá tzv. prokluz. Jde o to, že pád jistič popuštění lana v jistítku, případně pohybem na zemi, změkčí a v podstatě přechod z volného pádu do pomalého spouštění ani lezec nezaznamená.
 

Největší chybou je pád chytit natvrdo. S lezcem to cukne a kromě toho, že mu to zatáhne uzel, který následně nejde rozvázat, tak mu hrozí prudký náraz do stěny nebo prudké škubnutí do zad. Něco málo zbrzdí dynamické vlastnosti lezeckého lana, ale to nestačí. Jistič se musí naučit dávat lezci prokluz, kterým teprve pomalu zbrzdí lezcův pád. Jistič také musí vyhodnotit, kam lezec padá a případným popuštěním, nebo naopak vzetím více natvrdo zamezit tomu, aby při pádu narazil lezec na nějakou polici, zavadil o výčnělek a podobně.

Mára asi spadne. Foto: Kuba Zámečník

Jak padat z pohledu lezce

Důležité je se vyvarovat základních chyb. Asi největší je chytat něco kolem sebe. Opět se jedná o pudový stav, kdy se lezec při pádu snaží něco nebo něčeho chytit. Jediná věc, kterou může pevně chytit, aby uspokojil svůj pud, je uzel na laně. Ten se nehýbe a nehrozí případné zranění. Chytá-li lezec lano pod preskou, hrozí spálení rukou. Snaží-li se zachytit na stěně, hrozí poranění rukou, vykloubená ramena... Je tedy potřeba si zafixovat, že chytat můžeme pouze svůj uzel.

Před pádem je třeba se odrazit. Čím dál se dostanu od stěny a čím větší mi dá jistič prokluz, tím mám větší prostor se v letu srovnat, dát nohy před sebe a neodřít se o stěnu. V převise, s dostatečným prokluzem, se lezec už ani nezhoupne ke stěně. Horší je to v kolmé stěně, tam je třeba dobře dopadnout s nohami před sebou a pád změkčit propružením v kolenou.
 

Áňa dolezla cestu a odskakuje. Foto: Kuba Mikolášek

A jak je to s tím zlepšením v lezení?

Zlepšení při trénování pádů nastane ve dvou směrech. Při ostrém pokusu o přelez cesty mě nebude brzdit pomyšlení, že když spadnu, něco se stane. Budu mít naprogramovou hlavu, že pád je v pohodě, že to mám vyzkoušené. Veškerou energii a kapacitu těla a hlavy tedy vložím do samotného lezení a nebude mě brzdit pochybnost.

Tím, že se přestanu bát lézt daleko pod svou hranici možností, ale více se ji přiblížím, tedy naučím se dělat i nejisté kroky na hraně, posunu sebe jak fyzicky, tak i psychicky. S tím jde ruku v ruce i to, že pokud jsem ve stresu, držím chyty daleko větší silou, než je potřeba. Tím se vysiluji a cestu nedolezu. Pokud se naučíte ovládat svůj strach, budete méně drtit chyty a zbylou energii investovat buď do dolezení cesty, nebo zvýšení obtížnosti.

Přejeme spoustu odvahy při posouvání vašich hranic...

---
Koukněte i na další články ze sekce Sportovní tipy.

Diskuze (0) ‹ Zpět