Rozhovor s cestovatelem Tomášem Hrušem o nebezpečí, vychytávkách ve vybavení i napětí ve skupině

10.02.2015 |Šárka | Lezení, Turistika a treking, Expedice

Tomáš Hruš absolvoval řadu cestovatelských výprav, při kterých zažil jak pocit cestovatele objevitele, tak chvíle strachu ze síly přírody. Vydal se sám na polární Ural, vystoupal na vrcholy, o kterých si neměl kde přečíst.

Jak shání spolehlivé parťáky na měsíc dlouhé podniky do neobydlených oblastí, na které vyráží mezi semestry strávenými výzkumem na Technické univerzitě v Liberci, bez čeho by nevyrazil a proč ho láká oblast bývalého Sovětského svazu?

Tvoje poslední velká cesta vedla na Zaalajský hřeben. Jak se liší přípravy na výpravu do odlehlých míst, kde nemůžeš čekat, že v případě nesnází ti někdo pomůže, od plánování běžných aktivních dovolených?

Velký rozdíl v přípravě nevidím. Vždycky se snažím sehnat maximum informací a plánovat podle nich. U těch exotičtějších destinací je informací zpravidla méně. Ale právě to je přece výzva! Je mnohem hodnotnější, když se musím při postupu rozhodovat sám a na vlastní zodpovědnost, než když všechno (to samozřejmě v horách platí jen v uvozovkách) vím předem.

A ještě jeden rozdíl tu je: velikost skupiny. V Alpách si můžeš v nouzi zavolat vrtulník. Na Pamíru (když nepočítám oblasti kolem normálních výstupových tras na sedmitisícovky) takovou možnost nemáš.

Signál tam není (leda když si vezeš satelitní telefon)  a i kdyby ses dovolala, není nikdo, kdo by realizoval záchrannou akci. Proto se na mých akcích nic nesmí stát! A kdyby se přece jen stalo, musí být skupina dost silná (rozuměj – velká), aby si s tím dokázala nějak poradit. Doufám, že to nikdy nebudu muset vyzkoušet.

Chovat se slušně, jednat na rovinu a komunikovat

Během svých cest jsi určitě dokázal přijít na mnoho vychytávek týkajících se vybavení. Můžeš zmínit aspoň jednu do zimy, jednu do vysokých hor a jednu na cestování obecně?

Do zimy: Místo kovové lžíce si na vaření i jezení  vzít plastovou plochou naběračku. Lépe se s ní manipuluje v rukavicích, když je jídlo horké, nespálíš se o ni, když je studená, nepřimrznou ti k ní rty. Náhradní baterie nosit ve speciálních kapsách mezi spodním prádlem, kde jsou stále v teple. Rukavice mít na šňůrkách připevněných k rukávům, aby je nevzal vítr. Pokud možno se nepotit.

Vysoké hory: Na ty mně nic neobvyklého nenapadá, jen věci, které asi zná každý, kdo byl někdy ve vyšších polohách. Například proti sluníčku se pořád důkladně mazat krémem a nemýt se, nosit dlouhé rukávy, i když je vedro k zalknutí. Na hlavu si brát klobouček, který je lepší než kšiltovka, protože chrání i uši. Na klobouku mít vzadu připevněný (třeba na suché zipy) pruh látky, který chrání před sluncem zadní partie krku.

Obecně na cestování: Nezapomenout na ponorný vařič a kus dvojlinky. Místo zapalovače nebo zápalek pořídit křesadlo. Chovat se slušně, jednat na rovinu a komunikovat, zvlášť když začíná vznikat nějaké napětí.

Zimí výstup na Pajer, nejvyšší horu Polárního Uralu

Najdi si horu, na které ještě nikdo nebyl

Mezi tvými výpravami převažují ty do bývalého Sovětského svazu. Je to jenom náhoda, nebo tě tahle oblast prostě láká? Proč?

Cítím se v těch zemích dobře. Jsou nám často kulturně blízké a bez problémů se taky domluvím rusky. I v muslimské Střední Asii je patrný dlouhý vliv sovětského zřízení, takže tam funguje takový zajímavý mix ruských a místních obyčejů. Postsovětský východ je prostor, kam se (zatím) moc nejezdí. To dává možnost podnikat cesty s určitým objevitelským puncem.

Můžeš si lehko najít horu, o jejímž zdolání neexistuje žádná dostupná informace a pokusit se na ni vylézt. Je to jenom na tobě, nikdo ti do toho nemluví a když si dobře vybereš, tak v okruhu několika desítek kilometrů nemusí být živá duše. Takové možnosti mě mocně vábí.

V jaké nejnebezpečnější situaci ses na svých výpravách ocitl? Šlo o nebezpečí způsobené lidmi, nebo přírodou?

Lidí se moc nebojím, většinou jim důvěřuji. Před lety na Piku Lenina proletěla cca 50 m ode mne velká ledová lavina. Kdybych šel po pěšině o pár minut později, asi bych na tvé otázky dneska neodpovídal.

Na Zaalajském hřebeni jsme zase sestupovali z Piku Spartak traverzem neznámého strmého svahu za silného sněžení a v prakticky nulové viditelnosti. Nového sněhu bylo nad kolena, sypal se stále nový a celou dobu jsme se báli, že to s námi celé odjede nebo že něco přiletí shora. Nepřiletělo nic, naštěstí.


Na letošní léto plánuješ výpravu do Pamíru, na kterou sháníš parťáky. Máš s hledáním parťáků přes inzerát dobré zkušenosti? Není to trochu risk? Ve velkých horách si lidé musí naprosto věřit, a proto je nezbytné, aby se znali.

Na své výpravy hledám parťáky přes inzerát už poněkolikáté. Měsíc volna si může vzít málokdo, vydat se do hor, o kterých tu nikdy nikdo neslyšel, se taky nechce každému. A expedice samozřejmě není zadarmo. Tyhle faktory hodně zužují okruh kandidátů a poptat se mezi známými nestačí. Rizika výběru pomocí inzerátu jsou jasná, ale volba je jednoduchá: buď takhle, nebo vůbec ne. Zatím jsme to pokaždé přežili v poměrně slušném duševním zdraví. Doufám, že mi to vydrží. Kdo chce jet letos se mnou? :)

Foto: Dalibor Beneš, Miloš Madron, Petr Salač, archiv TH
---
Přečtěte si i další rozhovory s lidmi, kteří podnikají zajímavé věci. 

Diskuze (0) ‹ Zpět