Cyklista Honza Žďánský dokončil svoji výpravu po světě na kole

04.02.2015 |Šárka | Cyklistika, Expedice

Honza Žďánský loni strávil 4 měsíce na kole, během kterých přejel 14 států v USA (ze San Francisca do New Yorku) a 6 v Evropě (z Dublinu do Mladé Boleslavi). Dokončil tak druhou, závěrečnou etapu své varianty objetí zeměkoule, kterou začal předloni putováním z Mladé Boleslavi do Tokia.

Během druhé etapy najel 10 000 kilometrů, což odpovídá 83 km každý den, jeho kolo vážilo něco mezi 30 a 40 kilogramy. Cestou vyměnil 5 drátů, zalepil 5 defektů a totálně sjel jednu sadu pneumatik, 2krát svařoval a musel si pořídit nové zadní kolo a nové sedlo.

Přečtěte si rozhovor o tom, jestli se chystá začít závodit, proč cestuje často sám a jestli souhlasí s tím, že řetěz se musí měnit po 1 500 km.

Na svých cykloexpedicích jsi dokázal, že na kole dokážeš ujet opravdu velké vzdálenosti. Neplánuješ do budoucna na kole začít i závodit? Mám na mysli třeba extrémní cyklistické závody typu 1000 mil přes Česko a Slovensko?

Abych se přiznal, tak už mě to napadlo. Né že bych se chystal začít aktivně závodit, to určitě ne. Ale například po návratu z loňské cesty jsem měl v nohách nějakých 10 000 kilometrů, které jsem „natočil“ během čtyř měsíců. Navíc na kole, které vážilo pár desítek kilogramů. To už je solidní tréninkový objem, jaký moc „hobby“ jezdců nenajezdí.

Když jsem se pak po krátkém odpočinku posadil na lehké horské kolo s SPD pedály a vyrazil na projížďku, moje tempo a výdrž byly neskutečné. Většinou se to pak zvrhlo v tříhodinový „cross“ lesem, při kterém jsem se skoro neposadil, a více než s nohama jsem měl problém udržet ochabující ruce na řídítkách.

To byly přesně chvíle, kdy jsem si říkal, že bych si zkusil nějaký závod. K ničemu ale nedošlo, já moc nemusím masové akce. Bleskla mi hlavou myšlenka i na závod o kterém mluvíš, ale zatím mě nechává klidným.

Bylo mi jasné, že se mnou nikdo nepojede

Máš nějaký zvláštní důvod pro to, že na výpravy vyrážíš sám? Snažíš se parťáka najít, nikdo si ale netroufne, nebo jezdíš sám cíleně? Do Ameriky jsi vyrazil s Alešem – kam se pak ale poděl?

Na to se mě ptá hodně lidí stále dokola. Zase sám? Proč sám? Ono je to jednoduché. Když jsem kdysi začal cestovat stopem po Evropě, nikoho z mých kamarádů to nezajímalo. Navíc jsem brzy pochopil, že jako samotný stopař mám větší šanci někoho „chytnout“. Tak mi to zůstalo a maximálně mi to vyhovuje.

Také mi odpadlo ono klasické „já bych někam jel, ale nemám s kým“. To je trapná výmluva.  Když jsem se chtěl jet někam podívat, tak jsem jel a na nikoho nečekal. Když jsem přišel s nápadem dojet do Japonska, bylo mi jasné, že nikdo nepojede. Půl roku volna, dostatek peněz a nula závazků byl můj neskutečný luxus, který si moc lidí nedovolí, pokud to opravdu moc nechce.

Takže mě ani nenapadlo, že bych sháněl nějakého parťáka. Jel jsem sám a bylo to super. Psychicky mě to posunulo úplně jinam. Mnoho lidí mi po návratu také říkalo, že by sami nevydrželi, že musí mít někoho, s kým si mohou povídat a podobně. K tomu mám jednu myšlenku, která mě během Cesty za východem slunce napadla. A to: „Když nevydržíš sám se sebou, jak můžeš chtít, aby s tebou vydrželi ostatní?“

Nicméně vyrazit do Ameriky ve dvou bylo taky fajn, člověk se víc nasměje. Aleš neměl tolik času jako já, takže letěl z New Yorků rovnou domů, zatímco já si dal ještě měsíc po Evropě.

Nehledej problém, kde není

Na tvém blogu se většinou dočítáme o samých příjemných zážitcích. Můžeš pro změnu zmínit nějakou nepříjemnost, která tě na cestě přes Spojené státy potkala? Nebylo například těžší uhlídat ve městech kolo před zloději?

No, víš, já jsem v tomhle asi víc v klidu než většina lidí. Když ti někdo bude chtít něco ukrást, tak ti to ukradne a ty s tím stejně nic nenaděláš. Stejně jako si myslím, že čím víc budeš tohle téma řešit, tím spíš se ti to stane. To je taková moje životní filozofie, neřešit věci které se nestaly a nevytvářet problémy tam, kde nejsou.


Problém řeším, až když nastane. Čili: ne, nebylo. Já vím, je to až moc pohádkové, ale opravdu nemohu říct jediné křivé slovo. Staly se jen dvě nepříjemnosti, a to ztráta kol během přestupu v Los Angeles a trochu zazlobilo moje dost opotřebované kolo. Ale vše se brzo a šťastně vyřešilo, takže opravdu žádný negativní zážitek vyzdvihnout nemohu.

10 000 km s jedním řetězem

Na svém blogu píšeš například i tom, jak ideálně nabalit kolo: 40 % váhy dopředu, 60%dozadu. K podobným radám ses musel dopracovat sám. Můžeš zmínit nějaké své začátečnické chyby, které tě původně omezovaly, dokázal jsi ale vymyslet přesně ten správný postup jak problém řešit?

Jak jsem na blogu také napsal, nejlepší zkušenost je ta vlastní. V dnešní době se toho dá strašně moc načíst a vyptat od zkušených lidí, ale i tak si každý musí vyšlapat tu vlastní cestičku sám.

Asi největší chybu jsem jako nováček udělal v řešení náhradních dílů. Když jsem vyrážel do Japonska, táhnul jsem s sebou strašně moc věcí, které byly těžké, zabíraly místo a dokupování stálo dost peněz; zejména řetězy a kazety. Nechal jsem se totiž vystresovat od kamarádů cyklistů ohledně nutnosti výměn, životnosti a podobně. Jenže nikdo z nich neměl zkušenosti s takovým typem cyklistiky. Byla to blbost.

Do Ameriky jsem vezl jen deset náhradních drátů. Ale to bylo podmíněné domněnkou, že nebude problém cokoliv, kdekoliv koupit. Praxe však byla poněkud jiná. Jeden příklad za všechny. Před mojí první cestou mi všichni tvrdili, že řetěz na mé desetirychlostní kazetě vydrží 1 500 km, pak je třeba ho vyměnit. A že na jedné kazetě můžu takto vyměnit tak tři řetězy a pak vyměnit i kazetu.

Tak pro všechny, kdo si myslí něco podobného mám, jednu zkušenost. Letos 10 000 km na jeden řetěz a jednu kazetu. Na tom samém kole. V klidu!

Jako další výpravu plánuješ zimní přejezd jezera Bajkal na lehotříkolce na fatbikových kolech. Proč ses rozhodl pro lehotříkolku a ne klasický fat bike?

To je dílem náhody. Původně jsem chtěl jet na svém stávajícím kole, které jsem postavil ze starých dílů ze svého „cestovního“ authora a nového ocelového rámu. O fat biku jsem ani moc neuvažoval. Jsem přesvědčený, že by stačili moje 29er kola a pláště s hřeby. Občas bych se holt při tlačení nadřel.

Když jsem ale zavolal Honzovi Gallovi, produktovému manažerovi Azub biku, se kterým spolupracuji od začátku, a sdělil mu svůj plán, Honza se pro takovou akci hned nadchl a navrhl jet na tříkolce. Azub je světově uznávaný specialista na lehokola, včetně tříkolek. Ostatně byla to výzva i pro ně, postavit úplně nový fat trike. Věděli jsme, že tento koncept se již osvědčil při cestě na jižní pól a to na výbornou.

Pro mě to byla zase nová zkušenost, do které jsem se ihned ponořil. Výhody tříkolky jsou asi zřejmé: Nesrovnatelně větší pohodlí, odpadá nebezpečí podklouznutí na ledu, lepší aerodynamika. Na druhou stranu bude problematičtější transport k jezeru a od jezera, hůře se bude dostávat přes ledové bloky a je těžká do letadla. Ale jsem přesvědčený, že výhody delece převažují.

Díky za rozhovor a držíme ti palce na bajkalské výpravě!

Foto: Honza Žďánský
---
První půlka Honzovy cesty kolem světa vedla z Mladé Boleslavi do Tokia. Rozhovor o této cestě si přečtěte tady. 

Diskuze (0) ‹ Zpět