Pražský parkový survival, moje srdeční záležitost

26.11.2014 |Sim | Voda a lodě, Běhání, Cyklistika, Orientační sporty, Extrémní závody

Parkáč, jak se tomuto závodu zkráceně říká, se začíná pomalu ale jistě stávat mou srdeční záležitostí. Je relativně krátký, takže člověk pak není moc rozsekaný. Na survival je relativně rychlý, takže zábavný. Během krátkého času se vystřídá několik disciplín, takže je pestrý. Je v příhodném termínu, takže se nekryje s žádnou jinou akcí. A je pražský, takže blízko. Letos pořadatelé umístili centrum závodu do Pikovic a protáhli nás krásnými místy kolem Sázavy a Vltavy.

Startuje se krosem, který je ze začátku spíše orienťákem na turistické mapě. Sice mě zkušeně před závodem napadne, že jednička je na OB mapě, ale vzhledem k jejímu stáří mi to vůbec nepomůže. Hned na úvod nabíhám za klukama do bordelu mezi ploty, zbytečně sklesáme na spodní cestu a ztrácíme hned na úvod odhadem 2–3 minuty. To nám to pěkně začíná. Matěj s Karlem se oprávněně vztekají, že zrovna, když jdou za mnou, jdu blbě :-D. 

Na dvojku už se srovnávám, jdu si svoje a plynulým postupem něco stahuju. Díky protiběhu si můžu zkontrolovat, kolik holek je přede mnou. Naštěstí jen jedna a nějakých 30 vteřin, tak to je dobré. Druhá polovina už je jen zpět Posázavskou stezkou, krásný trail podél řeky. Od slečny před sebou udržuju konstantní odstup a sázím na rychlé depo. (Kros 8 km 50')

Na kole po silnici nebo po turistické?

Při přezouvání po očku sleduju vyjíždějící závodníky, samí chlapi, z depa vyjíždím jako první baba. Ale holky nebudou daleko za mnou. Hned na první bajkové kontrole zpestření v podobě jeskyně. V pěším traverzu si opět (pokolikáté letos?) nadávám, že jsem si nekoupila nové tretry, odchlíplá podrážka je k vzteku. V jeskyni se testuje hlavně tloušťka, vyhnout se v půlmetrové chodbičce není úplně easy. Po cestě od jeskyně potkávám Lenku a kousek za ní Katku, pár minut náskok mám, ale chce to jet čistě a hlavně makat.

Matěj s Karlem mě konečně dojeli po trablích na krosu a rychle mi ujíždí lepší volbou na šestku. Kopec k přečerpávací nádrži štěchovické elektrárny jedu objížděčkou po silničce a je to o něco pomalejší než přímo po červené. Kluci jsou v tahu a Lenka kousek za mnou. Na osmičku se na chvíli vyvážím v háku za Mirym a jedu megaobjížděčku po asfaltu. V hlavě plno pochybností, jestli se nemělo jet po turistické. Nemělo, na vyhlídce Máj potkávám Karla s Matějem :-D.

Ve vracečce se zdravím s Ploutvičkou, odhaduju, že je tak 5 minut za mnou. Na další vyhlídku – Smetanovu – zase objížděčka, tentokrát už bez pochyb, co bude rychlejší. Po cestě do depa netrefím zkratku mezi chatama a přidávám si nějakou minutku navíc, když se potupně vracím na silnici, naštěstí nic zásadního. (Kolo 2:10, 38 km)

Karel ztratil Matěje a já rychlost

Depo svižné, kopnu do sebe Nutridrink, obleču sedák, nacpu něco k snědku do kapsy, do ruky malou flaštičku se šťávou a pomalým klusem vybíhám do kopce na orienťák. Ze začátku jdu s Hynkem, ale začíná mi být nějak šoufl, tak přecházím do chůze. Sotva se vleču, přemýšlím, jestli budu zvracet a proklínám, že jsem si dávala Nutridrink zrovna před během. Zkouším se přinutit aspoň ke klusu, ale nejde to. Přemýšlím, jestli mě holky dokážou stáhnout.

Celou první půlku do kopce kráčím, ale žaludek se aspoň trochu uklidní a na kopci už se můžu pomalu rozběhnout. Kontroly nacházím bez problémů, i když srovnat se s 22 let starou mapou chce trochu představivosti :) V nejvyšším bodě orienťáku potkávám Karla, tentokrát bez Matěje, a směju se. (OB 7 km 60')

Došlo na koupel?

Z orienťáku přibíhám k vodě, beru kajak a doufám, že protiproud nebude moc silný. Poznámka v propozicích, že kdo nebude schopen vypádlovat, může loď táhnout, ale musí zůstat v korytu, mě trochu vyděsila. Koho jiného by se to mohlo týkat než holek a po koupeli zrovna netoužím... Naštěstí vody moc není a k Pikovické jehle dojedu bez problémů.

Rychle vyšplhat nahoru pro kontrolu, slanit dolů, zapózovat fotografům, dostat srdíčko do průkazky, nezabít se cestou dolů, sednout do kajaku, necvaknout se a pokračovat v pádlování, tentokrát dolů po proudu. Na vodě potkávám Lenku a vím, že už mě nedojede, takže se soustředím jen na to, abych jela aspoň trochu rovně a necvakla se.

Poslední nečekaně obtížný úkol je vylézt z kajaku, do nohou mě chytají křeče. I to ale zvládnu a poslední metry do cíle můžu běžet na pohodu. Vychutnávám si super pocit ze závodu. Nějaké trable tam byly, ale nic fatálního, a můžu se tak radovat z prvního místa :). (Kajak 1,5 km 15') Celkem (55 km, 4:32)

Děkuju pořadatelům za pěkný závod, Matějovi a Karlovi za veselé chvilky a Mirymu za prorážení vzduchu u Rabyně.


Foto: Pořadatelé PPS 2014

Diskuze (0) ‹ Zpět