Štafetový rozhovor: Lezec Jirka Novák se ptá podnikatele a lezce Jindry Hudečka

15.12.2014 |Jirka Novák | Lezení, Turistika a treking, Base jumping, Expedice

Sérii štafetových rozhovorů jsme odstartovali loni v prosinci otázkami pro horolezce, seakajakáře a dobrodruha Honzu Vestáka. Honza štafetu předal horolezecké legendě Aleně Čepelkové, která se rozhodla vyzpovídat dalšího z československých horolezců, Jirku Nováka, který teď štafetu předává dál.

Jirka Novák: „Komu předat dál štafetu? Možností bylo pochopitelně více, ale nakonec jsem zvolil geniálního lezce a velmi úspěšného podnikatele Jindru Hudečka.
 
Jindru jsem potkal poprvé pod svou oblíbenou věží Dreifingerturm v Sasku v roce 1978. Ještě než spolu se Standou Šilhánem začal lézt, nechápal jsem, že tak subtilní klouček může vůbec něco těžkého vylézt – zásadně jsem se mýlil. Vypadalo to, jako kdyby měl na lezečkách a na prstech lepidlo.

Bylo to v době, kdy několik skupin, respektive dvojic našich lezců pořádala ‚hon na první přelezy‘ v Sasku tehdy dominantního Bernda Arnolda. Bernd byl velmi produktivní a konkurenční boj o první opakování jeho cest byl velký a rychlý. Byl u toho Jindra, Standa Šilhán, bratři Weigartelové, ‚Prcek‘ Slavík, Honza Šimon, Pepa Rybička, dvojka Pavel Krupka – Honza Ďoubal a pochopitelně i další.“
 

Narovnávání cest a neprostupné stěny

Fitz roy, Argentina

Arnold – jak tě tento fenomenální saský lezec ovlivnil? Čeho sis na něm nejvíce vážil?
 
Bernd Arnold byl pro nás obrovským vzorem průkopníka extrémního lezení té doby ve východním bloku. Hlavně jeho cesty jezdili přelézat i nejlepší lezci z celého světa jako Wolfgang Güllich, Jerry Moffatt, Henry Barber. Takže jsme přes jeho cesty mohli srovnávat naši výkonnost se světovou špičkou. A to pro nás bylo obrovskou motivací.

Zároveň jsme byli i mladší než Bernd, takže jsme začátkem 80. let začali jeho cesty přelézat a později dělat i těžší. V tu dobu se objevil i nový styl RP, ve kterém jsme začali původní cesty znovu přelézat a tím zvyšovat jejich obtížnost. Myslím, že první RP byl přelez cesty Finsch IXa od M. Vyvadila a z obtížných cest Direkt Superlative RP Xa ode mne.
 
 
Postupně jsi to byl právě ty, který Bendovu úroveň posunul dát. Jedna z vůbec z prvních cest stupně Xb byla cesta Kamikadze. Měl jsem to štěstí natočit z 2. výstupu touto cestou 16mm film. Vážím si toho, že jsem zachoval touto formou Tvé lezecké umění. Co pro Tebe Kamikadze znamenalo, hlavně při okolnosti, že legendární Wolfgang Güllich tam „sletěl“? Kterých vlastních prvovýstupů si nejvíce vážíš a proč?
 
V té době byl hlavní důraz kladen v cestách na kombinaci odvahy a obtížnosti, proto jsme se snažili vzdálenosti mezi jištěními maximálně natahovat. Takže dělání prvovýstupů v té době bylo i trochu rizikové. Množství prvovýstupů, které jsme v té době dělali, nebylo tak četné jako dnes.

Cesty, kterých si vážím, jsou především jasné směry v neprostoupených stěnách nebo narovnání cest, z kterých ti nejlepší uhnuli, jako například: Klekání, Bílá oblaka, Super Direkt, Wand den Abendtrete, Poslední relikvie. Byly to zároveň i obtížné, často trochu morálové. Jako například Ohne Angst nebo Světelný rok, kde je dnes dodáno 5 borháků, a i tak je to vzdušné.
 

„Když jsem ve 3 hodiny odpoledne stál na německém žebříku po Superce na Malý Kežmarák, raději jsem tam přespal, aby to vypadalo, že to bylo opravdu těžké.“

 
Řada našich lezců velice aktivně v 70. a 80. letech zaplavila Alpy nádhernými prvovýstupy a zimními výstupy. Ve srovnání s nimi jsi toho v Alpách vylezl poměrně málo. S Tvým talentem jsi zde mohl uskutečnit řadu prvovýstupů. Hory Tě nezaujaly tak jako skály?  Proč?
 
V té době přišla vlna volného lezení, takže jsem se věnoval hlavně tomu, i když jsem lezl hodně i v horách. Dvakrát zimní Triglav: Petrneli-Cop první zima a centrální kuloár druhý výstup. Hodně také zimní sólové lezení jako Jerupacha, Razack v Peru nebo v Tatrách například Pochylý a oranžové převisy na Jastrabiu nebo Orient expres a Super direkt na malý Kežmarský.

Tenkrát se především hledaly obtížné směry po skobách a délka pobytu ve stěně zvyšovala obtížnost. Takže, když jsem ve 3 hodiny odpoledne stál na německém žebříku po Superce na Malý Kežmarák, raději jsem tam přespal, aby to vypadalo, že to bylo opravdu těžké. Ale do těch Alp jsem se nějak nedostal.  

Závody a expedice v Himálaji

 
Protože jsem znal Tvé aktivity soustředěné hlavně na skalní lezení, dost mne překvapila Tvoje účast na himálajské expedici k Mount Everestu v r 1987. Jak ses tam jako „pískař“ vržený do světu osmitisícovek cítil? Měl jsi problémy s výškou a s psychikou ve zcela odlišném prostředí, než na které jsi byl zvyklý?
 
Jako kluk jsem samozřejmě vždy chtěl jet na expedici na Mount Everest, takže jsem byl rád, když se mi tato možnost naskytla. Západní stěnu, kterou tenkrát Ivan vybral, dodnes nikdo nezdolal. Pamatuji si na polo-bivak ve výšce asi 8300 m, kde nad námi čněla kolmá 300 metrová stěna. Bylo jasné, že v té výšce a v té době samozřejmě bez kyslíku jsme na to vůbec neměli. Takže ráno jsem byl rád, že mi Joska Nežerka pomohl se sestupem.
 

„Používal jsem při tréninku vestu naplněnou pískem zřejmě i s kočičinci, takže měla tu vlastnost, že pokud se ohřála dlouhým tréninkem, začala neuvěřitelně páchnout. To byl signál, že trénink byl opravdu kvalitní.“

 
Řadu úspěchů jsi slavil také v lezeckých závodech. Jak hodnotíš vývoj od prvopočátků v 80. letech, kterých ses zúčastnil?
 
V té době nebyli žádní „překližkáři“, takže nás závodní lezení nadchlo. Hlavně proto, že najednou spolu závodili všechna světová lezecká esa, která jsme znali ze skal nebo časopisů. Takže po návratu z expedice Everest jsem uviděl závody Rock Master v Arcu, a tak jsem se rozhodl, že zaberu, aby mě tam také pozvali. Zabral jsem a 2 roky jsem jezdil na závody světového poháru, kde jsem většinou postupoval do finále a končil na 6. až 8. místě.
 
Mé nejlepší umístění bylo na 2. místě.  V roce 1990 se mi splnilo přání a pozvali mě na Rock Master. Samozřejmě pro nás byla příprava obtížnější, protože na delší pobyt v zahraničních skalních oblastech nebyly možnosti ani peníze, takže jsme si v opuštěném lomu v Labáku vysekali 3 cesty a na nich trénovali i v mrazech. Poté jsme odjeli na svěťák .

Vzpomínám si, že jsem používal vestu naplněnou pískem zřejmě i s kočičinci, takže měla tu vlastnost, že pokud se ohřála dlouhým tréninkem, začala neuvěřitelně páchnout. To byl signál, že trénink byl opravdu kvalitní.

Kamarádi při sportu i v byznysu

 
Řada horolezců kombinuje své lezecké aktivity s jiným sportem, tradičně s lyžováním, hlavně na běžkách. Postupně se dostala do módy kombinace s Birdsuit a padáky – o pár lezeckých hvězd jsme díky tomu málem přišli. U Tebe se objevilo pro mne šokující závodění na motorkách, navíc ve vrcholové úrovni. Kde se to v Tobě vzalo a co tyto závody pro Tebe znamenaly? Čeho si z Tvé „motostory“ nejvíce vážíš?
 
Vyučil jsem se automechanikem, takže technika mě vždy zajímala. A mimo toho, že jako kluk jsem chtěl jet na expedici na Everest, tak jsem také chtěl být motocyklovým závodníkem. Znamenalo to pro mě splnění dětského snu a bavilo mě závodit a nejvíc aspoň občas vyhrávat. Chvilku jsem se věnoval i skákání BASE jump jako zajímavé novince.
 
 
Zažil jsem Tvé začátky v obchodní činnosti s obchůdkem v Hřensku a pokračování ve Slezské ulici s Víťou Walzlem v Praze. Jak jsi dokázal mezi svými kamarády vybrat ty správné spolupracovníky a spojit přátelské vztahy s obchodními zájmy?
 
Když jsem se rozhodl rozšiřovat firmu HUDYsport po republice, tak mě nenapadlo nic jiného než obvolat kamarády z expedic a ze zájezdů, kteří samozřejmě byli i velkými odborníky na outdoor. Někdy se ukázalo, že menšími na obchodování, ale vzhledem k našim vztahům z hor jsme to vždy nějak zvládli.
 
 

Není to tak dávno, kdy jsi mne znovu překvapil akcí v Patagonii s výstupem na legendární Cerro Torre. Chystáš ještě něco podobného?
 
Ano, jedu tam znovu v zimě. Máme rozdělaný prvovýstup na Aguja Poincenot. Film jste doufám viděli na festivalu v Adru nebo už brzy na našem HUDY blogu. Jeden z mých velkých vzorů a kamarádů Mirek Šmíd o Patagonii vždy mluvil hrozně nadšeně, takže jsem byl zvědavý proč. Co mě na Patagonii baví je kombinace velehorského počasí, dlouhých nástupů a strmých žulových stěn. Tam už musíš fakt zabrat a hodit sebou.
 
Úplně nakonec – komu předáš rozhovorovou štafetu?
 
Josefu Rybičkovi, obrovskému tvrďákovi severního Eigeru, dalších i pískovcových stěn a velkému kamarádovi, který mi v začátcích mnohokrát pomohl, tak jako několik dalších českých horolezců, kterým se to dodnes snažím vracet. Snad to vědí.

Foto: Archiv JH
---
Další rozhovory najdete tady.

Diskuze (0) ‹ Zpět