Kuba Vondrášek: „Řeku nemůžeš zdolat. S řekou se musíš spřátelit.“

10.11.2014 |OVP & KV | Voda a lodě

Extrémní kajakář Kuba Vondrášek je outdoorista tělem i duší. V kajaku seděl na vodách Evropy, Afriky i Asie během několika kajakářských expedic.  V roce 2010 si jako junior vypádloval třetí místo na mistrovství Evropy v extrémním kajakingu a o rok později se stal vicemistrem Evropy. Předčtěte si, jaké je dívat se na svět pohodářskýma očima kajakáře.

Jak jsi začal s kanoistikou?

Pádlo do ruky mi dal taťka, ještě když jsem byl v kočárku. S výukou začal hned, jak jsem se postavil na nohy. Nejprve na rybníku, kde jsem nemohl pochopit, jak to, že se můj kajak, poté co se převrátí, nezvedne zpět na hladinu a ostatním jo. Když jsem postoupil na tekoucí vodu, tak taťkovi došlo, že učit vlastní dítě je opravdu o nervy. Zvláště když je paličaté jako já. Předal mě tedy do rukou kamarádů z vodáckého oddílu Slavie Hradec Králové, kteří pořádali týdenní soustředění na kanále v Roudnici. Zde jsem začal společně s ostatními v posledním vracáku pod kanálem a den za dnem jsem se postupně posouval výš.

Po soustředění jsem s tatíkem sjel spoustu řek a dost se rozjezdil, proto jsem následující rok mohl jezdit v prvním družstvu shora kanálu. Tato soustředění pod vedením Péti Dittricha mě v pádlování posunula opravdu mílovými kroky kupředu. Tou dobou mě uchvátilo rodeo na divoké vodě. Sehnal jsem tedy rodeovku a pokoušel se závodit. Bohužel v blízkosti mé rodné hroudy jsem neměl žádný spot (místo pro freestyle, obvykle válec nebo vlna) na trénování a můj progres tak nebyl moc velký. Trénoval jsem jen na závodech. Mezi závody jsem samozřejmě dál sjížděl řeky.

Díky taťkovi jsem se dostal i do zajímavých končin naší zeměkoule jako Kyrgyzstán, Maroko, Albánie a jiné. Rodeovka  na sjíždění řek nebyla moc dobrá a nastal čas pořídit pořádnou creekovku. S tou jsem trochu zanevřel na rodeo a začal jsem se věnovat spíše extrémnějším sjezdům, což se mě drží dodnes.

„Nepádluju proto, abych překonával rekordy...“

Zkouška odvahy ve 13 letech

Co bys doporučil lidem, kteří by to také rádi vyzkoušeli?

Určitě není dobré začínat sám, takže máte dvě možnosti. Zaplatit si vodáckou školu, a pak se chytit nějaké vodácké partičky. Nebo se přihlásit do vodáckého oddílu, kterých je v Praze spousta. Druhá varianta je rozhodně lepší. Lidé v oddílech jsou přátelští, zkušení a určitě vám do začátku dají spoustu dobrých rad. Navíc budete mít rovnou s kým jezdit

Koukám, že jsi jezdil opravdu leckde. Kolik už jsi zdolal řek?

Řeku nemůžeš zdolat. S řekou se musíš spřátelit. Síla vody je neuvěřitelná a kdykoliv bude chtít, tak ti ukáže, že ona je tady šéfem.  Mnoho lidí už se snažilo řeku pokořit například stavbou přehrady, ale pokud se řeka nebude chtít nechat spoutat, přehradu zboří jak domeček z karet.

Teď k tomu počtu. Zde tě asi zklamu. Nikdy jsem to nepočítal. Mám totiž ke sportu trochu jiný přístup než většina lidí. Nerad se honím za metry, vteřinami a jinými čísli. Nepádluju proto, abych překonával rekordy osobní či světové. Voda mě prostě baví. Rád poznám nová místa s kamarády a pádlem v ruce a to mě nabíjí pozitivní energií.

Někdy se musí k řece pěšky

Jak se cestuje s kajakem?

Je to trochu náročnější než klasická turistika, ale dnešní možnosti jsou prakticky neomezené. Pokud se chceš dostat někam dál, musíš si buď připlatit a vzít si loď do letadla, nebo si ji půjčit až na místě. Pořádné lodě už půjčují i v exotických destinacích jako Ekvádor, Indie a jiné. Tato místa jsou mezi kajakáři čím dál oblíbenější a místní se tomu již přizpůsobili. Na místě si pak musíš půjčit nějaké auto nebo pro větší skupinu mikrobus, nejlépe i s řidičem. V Kyrgyzstánu jsme třeba jezdili Zylem, který má výhodu dobré prostupnosti. V Ugandě naopak vozí vodáky i s lodí na skútrech. Někdy však k řece cesta nevede, musíš vzít kajak na rameno a jít po svých.


Za vodou jezdíš hlavně do zahraničí, ale kde nejraději pádluješ v Čechách?

Do zahraničí jezdím hlavně v období, kdy doma voda neteče. U nás se dá jezdit jen na jaře, když taje sníh (což letos moc nebylo), nebo po přívalových deštích. Na jaře jsou výborné říčky v Jizerských horách a Krkonoších jako Kamenice, Mumlava, Labe a jiné. Samozřejmě super jsou i Čerťáky na konci prázdnin. Nepohrdnu ani klasikami jako je Hamerák a Vavřiňák.

V tvých videích jsem viděl, že skáčete na lodích i vodopády. Strach asi neznáš, co?

Strach znám, a to moc dobře. Ve skutečnosti se bojím před každou těžší peřejí, i když ji znám. Naštěstí mě strach nijak neparalyzuje. Ba na opak mě donutí se pořádně soustředit. Když jsem v mírném stresu, tak jezdím lépe, než když si říkám, že to znám a že je to s prstem v nose. Člověk však musí myslet i na bezpečí. Nikdy bych nešel do peřeje, o které nejsem na sto procent přesvědčen, že ji sjedu nebo že mi nehrozí nebezpečí.

Freestyle závody

Co ti běží hlavou při skoku z vodopádu?

Hlavou mi neběží vůbec nic. Vše se děje tak rychle, že nad tím nemáš čas přemýšlet. Prostě musíš jednat. Když se budeš rozhodovat, jestli dáš pravej nebo levej záběr, tak ho dáš tak akorát pozdě a zaděláváš si na malér. Tělo musí dělat věci naprosto automaticky a ne na příkaz. Je to takový cit pro vodu. Proto si při pádlování neuvěřitelně pročistíš hlavu. Postup projetí peřeje si musíš pořádně promyslet při prohlížení ze břehu, kde je na to času dostatek. Na vodě už nic nevymyslíš.

„Mým největším sponzorem jsou rodiče“

Kdo je tvůj vodácký vzor?

Hm… oblíbená otázka v rozhovoru. Teď bych asi měl říct něco na způsob, že je těžké vybrat jedno jméno, když jsou všichni tak dobří. Asi tě zklamu, ale já nerad provozuji sport pasivně. U obrazovky nevydržím sedět déle než pět minut, pak už mi přijde, že se jedná o smyčku, která jde stálé dokola. Takže to moc nesleduji a věhlasná jména mi nic moc neříkají. Vzorem mi však byli a jsou mí kamarádi.

Vrchlabská soutězka Labe

Dá se pádlováním uživit?

Když je někdo dobrej a umí to prodat, tak určitě ano. To se mě však netýká, musím si proto vydělávat na brigádách. Pádlování není moc masově populární sport a oslovit nějaké mecenáše je opravdu těžké. Mým největším sponzorem jsou rodiče, kteří mě podporují finančně i morálně, a jsem jim za to opravdu vděčný. Díky taťkově cestovce jsem měl možnost podívat se na různá netradiční místa pro pádlování. Doufám, že neuškodí trocha reklamy. ;-)

Co děláš, když zrovna nepádluješ?

Zbožňuju všechny možné outdoorové sporty. Rád si natáhnu slackline, vylezu na skálu nebo vyrazím na nějaké traily na kole. Outdooru se snažím věnovat i mimo své volné chvíle. Pomáhám taťkovi v cestovce a letos jsem začal se studiem Aktivit v přírodě na UJEPu. Studium takového oboru mě opravdu baví. Člověk se dozví spoustu zajímavých věcí a navíc je obklopen lidmi se stejným duchem.

Kajak je takový individuální sport. Nelákalo tě někdy něco víc kolektivního?

Kajak vůbec není individuální. Samozřejmě na řece jedeš sám za sebe, ale nikdy tam nejsi sám. Lidem, kteří tam jsou s tebou, musíš důvěřovat. Na divokých řekách jde pro úsporu času většinou prohlížet jeden člověk, který musí vyhodnotit, zda je potřeba, aby ses šel na peřej podívat, nebo můžeš jet rovnou. Na skále se také nenecháš jistit od někoho, komu nevěříš. Na vodě jsou navíc lidi opravdu v pohodě a kolektivní večírky stojí za to.

Kubo, díky za rozhovor a přeju hodně dalších úspěchů. Na závěr prosím zkus našim čtenářům přiblížit, proč začít pádlovat.

Protože je to sport v úžasném prostředí a skvělém kolektivu. Protože se dostanete do míst, kam to suchou nohou nejde a protože je to prostě super a o pohodě. Tečka.

Foto: Archiv Kuby Vondráška
---
Další poutavé rozhovory najdete zde.

Diskuze (0) ‹ Zpět