Canicross aneb jak jsem uběhla kilák za 3 minuty

05.08.2014 |ss | Běhání

Zaběhla jsem kilák za něco málo přes tři minuty. Na trávě, v loužích a bez jakéhokoli rychlostního tréninku. Jak je to možné, když i ve svých nejlepších letech jsem se na dráze nikdy nedostala pod 3:20? Jednoduše, stačí zapřáhnout Elvise a jde to samo.

Kdo je sakra Elvis? To bylo tak: moje milá sestra si každé vánoce psala Ježíškovi, že chce balkón, bazén, koně, nebo aspoň psa. Nikdy nic z toho nedostala, možná i proto psaní Ježíškovi ve svých 21 letech už vzdala. Rozhodla jsem se ji tedy aspoň vzít na trénink canicrossařů, tedy běžců se psem, a psa si vypůjčit.

U jižní brány obory Hvězda jsme se sešly v úterý v 8 večer, když zrovna končil trénink pro začátečníky, ve kterém jde spíš o výcvik a přípravu psů na tahání. My jsme si troufly přijít až na druhou polovinu, kdy zkušení canicrossaři s vycvičenými psy už jenom běhají. Sestra se okamžitě vrhla k nejbližšímu zvířeti a začala se s ním mazlit. Nechápu, já psy nemám ráda, při běhání mě ti cizí obtěžují a nevím, proč bych se měla muchlovat se zvířetem, které právě v dešti a bahně absolvovalo trénink.

Nicméně jsem tu proto, abych si canicross vyzkoušela, tak se snažím ke psům chovat také aspoň trochu přátelsky. Lezu do postroje, který je dost podobný lezeckému sedáku, a nechám se zapřáhnout za maďarského ohaře Dara. Jeho panička nastupuje na koloběžku – pojede před námi a bude psy hecovat. S cizími lidmi se jim prý běhat moc nechce. Když panička vyrazí napřed, Dar i Elvis, za kterého je zapřažená ségra, se rozběhnou a my nestačíme zvedat nohy.

Jestli jste někdy běželi za někým na gumě, například při delších běžeckých nebo AR závodech, víte, jak může tažení pomoct kompenzovat nerovnosti výkonnosti v týmu a jak tomu pomalejšímu náramně pomáhá. Já jsem na gumě běžela spoustukrát, běh za psem je ale o dost jiný. Zejména je to mnohem větší dřina. Když vás totiž táhnou parťáci v týmu, obvykle vám pomůžou do rychlosti, kterou byste byli schopni běžet, pokud byste nebyli unavení. Oproti tomu pes je schopný běžet o hodně rychleji než vy a když má dost síly na to, aby vás utáhl, běžíte skutečně rychlostí nad limitem svých sil.

Jak přesně trénují canicrossaři, nevím, mně ale tři ani ne kilometrové úseky, během kterých jsem dosahovala rychlostí nad 20 km/h, prokládané odpočívacími pauzami dokázaly zničit na celý zbytek týdne. Zážitek je to každopádně parádní, pro slabší povahy ale možná trochu strašidelný. Alespoň tehdy, když běžíte s trénovaným psem zvyklým závodit. Pes si totiž občas nevybírá pro člověka úplně optimální cestu, a tak se občas nevyhnete loužím nebo větvím. Když jsem se hnala po hlavní cestě ve Hvězdě, nezbývalo mi nic jiného než věřit slovům Darovy paničky, že když zakopnu, tak pes si toho všimne a zastaví.  Nezakopla jsem, a tak můžu teď všem, kteří běhají a mají psa, doporučit canicross vyzkoušet!

Pokud si nechcete rovnou pořídit postroj a začít jako canocrossoví samouci, nechte si poradit od zkušenějších na některém ze společných tréninků, kde vám postroj napoprvé zapůjčí. Informace o canicrossu obecně (rady, termínovku závodů atd. včetně informací o společných trénincích) najdete na webu Běhej se psem. Víc o canicrossu si můžete přečíst také v tomto článku, na video z největšího letošního pražského závodu se podívejte pod článkem.

Děkujeme Darovi a Elvisovi a taky jejich páníčkům Tereze a Petrovi za to, že jsme si tenhle sport mohly vyzkoušet.

---
Nejbližší canicrossový závod v Praze se koná 30. 8. 2014 v Hostivařském lesoparku. Info tady.

Diskuze (0) ‹ Zpět