REGISTROVAT

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.

Začněte den s Outfanatic.com
Zpět

Rozhovor horolezeckých legend: Alena Čepelková se ptá Jirky Nováka

21.07.2014 |Alena Čepelková & OVP | Lezení, Turistika a treking

Sérii štafetových rozhovorů jsme odstartovali loni v prosinci otázkami pro horolezce, seakajakáře a dobrodruha Honzu Vestáka (Rozhovor o lezení v Himálajích, přátelství i hledání vlastní cesty). Honza štafetu předal horolezecké legendě Aleně Čepelkové, která se rozhodla vyzpovídat dalšího z československých horolezců – Jirku Nováka. Vznikl tak zajímavý dialog o různých podobách alpinismu, minulosti českého horolezectví a současných trendech na osmitisícovkách Jirkovýma očima.

1984 Dhaulagiri, prvovýstup Z stěnou, leze Gigio Visentin


Alena Čepelková: U štafety je důležité, jak ji kdo rozběhne a jak se předá kolík. Ke štafetovému rozhovoru jsem se postavila svým typickým způsobem. Bez rozmyslu a s jednoduchou taktikou: běžet, jak nejlíp umím.

Chtěla bych teď, aby se na téma, které rozvinul Honza Vesták, rozhovořil člověk, který sice v 70. a 80. letech nebyl moc vidět, ale stojí za spoustou tehdejších objevitelských výstupů a jeho role v českém horolezectví byla dost možná zásadní: Jirka Novák.

 
Jirka Novák se zapsal do poválečné československé a později české horolezecké historie výrazným písmem nejenom pro svoje výkony na poli sportovním a funkcionářském, ale i jako vizionář, který určoval, kam by se horolezectví mělo ubírat. Během svého působení v trenérské radě a expedičních komisích ČHS i UIAA se stal duchovním otcem mnoha špičkových výkonů našich horolezců a jako neúnavný organizátor expedic je také pomohl realizovat.


Informační průsak skrz Železnou oponu


Jirko, kam jsi chodil na všechny nápady, co a kde lézt, když nebyl internet a navrch nás „chránila“ Železná opona?
 
Když jsem se dostal do Alp, vždycky jsem si tam nakoupil časopisy a knihy. Poprvé to bylo v roce 1967, kdy se ještě dalo vycestovat na základě soukromého pozvání ze zahraničí. Německy jsem už uměl a navíc jsem se sám začal učit italsky, takže pro mě jazyky nepředstavovaly bariéru. V Itálii bylo k sehnání mnoho podrobných průvodců základními horskými skupinami. Nakonec Itálie je jedinou zemí, která „spoluvlastní“ téměř celý hlavní hřeben Alp od Julských až po skupinu Mont Blancu.
 
Důležitou epizodou pro mne bylo roku 1973 zahájení spolupráce s Toni Hiebelerem, zakladatelem legendárního časopisu Alpinismus. Později jsem pro něj psal i do Alpu a Der Bergsteigeru. Komunikoval jsem i s dalšími redakcemi – Mountain Magazin, La Montagne a Rivista della Montana. Jako korespondent jsem měl „předplaceno“ a byl jsem u zdroje všech aktuálních informací.
 
1982 Bergell Piz Cengalo prvovýstup poslední délka, Honza Ďoubal

1982 Bergell Piz Cengalo prvovýstup poslední délka, Honza Ďoubal

Dá se říct, že mě inspirovaly zejména podklady z průvodců a studium „prázdných“ míst v alpských stěnách. Kupříkladu na léto 1980 jsem připravil návrh více než dvaceti zásadních prvovýstupů v Bergellu, především na jižní, málo známé straně. Ironické je, že jsem na tuto akci neodjel, protože mne osud ve stejné době zavál na pozvání Francesca Santona s italsko-nepálskou expedicí k Mount Everestu. I tak pro mne v Bergellu zbyl prvovýstup severním pilířem východního vrcholu Piz Cengala, protože v létě se tam nikomu nepodařilo nastoupit. Tak jsme to s Frantou Bauerem a Honzou Ďoubalem zvládli až v zimě 1982.
 
Zmíněná expedice do Nepálu mne zásadně poznamenala ve smyslu silné další orientace na Himálaj. S Francescem Santonem jsme v 80. letech zorganizovali několik recipročních oddílových akcí včetně expedic k Dhaulagiri a Annapurně. Naším posledním společným podnikem tohoto typu byla výprava do Argentiny v prosinci 1989 – cílem byly Aconcagua a Ojos del Salado.
 
Další inspirací pro Himálaj mi byly podklady literárního charakteru. V roce 1977 jsem si koupil knihu Reinharda Messnera Due e un ottomilla (Dva a jedna osmitisícovka, německá verze se jmenuje Die Herausforderung neboli Výzva). Hlavním obsahem byl příběh prvního výstupu na osmitisícovku v alpském stylu. Šlo o Hidden Peak (Gasherbrum I), ale v první části Reinhold líčí i průběh těžké výpravy k jižní stěně Lhotse, která pro něj znamenala definitivní obrat k alpskému stylu a sólovýstupům.

Zaujaly mne jeho snímky nádherného pilíře Lhotse Shar. Dva roky mi trvalo, než jsem přesvědčil vedení horolezeckého svazu, že lezci konce 70. let jsou na nesrovnatelně vyšší úrovni než jejich předchůdci z první poloviny téže dekády. Dle mého názoru byl průstup nádhernou a obtížnou jižní stěnou Lhotse Shar zcela reálný. Tehdejší předseda ČSHS Tibor Šurka pro nás měl pochopení, a tak jsem při expedici k Everestu v roce 1980 měl pověření požádat o otevření Lhotse Shar, ke kterému v té době nebyly výstupy možné. Odjezd k Lhoste Shar se nakonec zpozdil na rok 1984. Mezitím jsem rozjel další akci k Dhaulagiri, ale odjet na dvě expedice během jediného roku jsem nemohl z pracovních důvodů zvládnout, opravdu dost mě to mrzelo.
 

1984 Dhaulagiri, Z stěna, čs prvovýstupy červeně, žlutě Kazaši

Druhý velký projekt – západní stěna Dhaulagiri – byl inspirován pokusy dvou francouzských výprav (1978, 1980) na jihozápadním pilíři. V časopisu La Montagne byl snímek, na kterém byla z boku vidět neskutečně vysoká západní stěna, ve které bylo uprostřed ledové pole a mohutný kuloár. Tento snímek odstartoval pokus o výstup. A hlavně to byl jediný snímek, který jsme až do odletu měli. Podnikli jsme tak historicky první pokus vystoupit touto 4.500 metrů vysokou skalní hradbou bez jakýchkoli solidních podkladů a znalosti stěny. A on vyšel! Byli jsme opravdu těžcí dobrodruzi.
 
Další náměty v Himálaji pocházely již z vlastních zážitků a pozorování na místě. Třeba další nové cesty na Dhaulagiri a Annapurnu I, pokusy o prvovýstupy na Annapurnu IV, prvovýstupy na Talung, Kwangde Ri.
 

Expediční komise UIAA vs. nepálské ministerstvo turistiky


Pracoval jsi v Expediční komisi UIAA. Co Ti ta práce přinesla a jak ses k ní vlastně dostal?
 
Koncem 70. let jsem v německém Alpinismu publikoval článek „Mnoho podob horolezectví dneška“. Pokusil jsem se v něm definovat jednotlivé styly – alpský, lehký expediční, expediční i to, co znamená sólovýstup ve vysokohorském prostředí. V roce 1981 jsem byl členem poroty na filmovém festivalu v Trentu a v rámci semináře jsem tyto teorie přednesl. Tehdejší šéfové expediční komise UIAA Silvii Metzeltin-Buscainiové se to líbilo a v komisi se touto tématikou začali zabývat. V roce 1985 mne nový předseda, profesor známé horolezecké školy ENSA v Chamomix  Jean Coudray, přizval ke spolupráci s expediční komisí. Působil jsem v ní až do roku 2005, tedy 20 let. Čtyřikrát bylo jednání v Československu, resp. v Česku, a to i v našich historických okamžicích. V listopadu 1989 všichni členové komise cinkali na Václaváku klíči, později sledovali na Staromáku finále v Naganu. Zásadní byla schůze komise v Praze v roce 2001, kdy zástupce ministerstva turistiky Nepálu po našem předchozím tlaku povolil a vyzval nás k návrhům nových trekových vrcholů. Z mého seznamu uspěly takové kopce, jako jsou nádherný Tsolatse, Boktoh u Kangchenjungy a další.
 
A proč jsi to vlastně dělal? Bavilo tě to?
 
Proč jsem to dělal? Nikdy jsem si tu otázku nepokládal. Už při prvních prvovýstupech na písku, především ve Skaláku a v Klokočí, jsem měl radost z toho, že je možné něco objevit, vymyslet a i dokázat. Později u expedic vše organizačně, finančně i po lezecké stránce realizovat.

1980 BC Everest, Reinhold Messner a Jirka Novák

1980 BC Everest, Reinhold Messner a Jirka Novák

Všímal jsem si, kde by se daly uskutečnit výstupy novými cestami, a těšilo mne, že to, co jsem objevil, nakonec někdo vylezl – a to i když jsem to nebyl já. Třeba v Pamíru. Při výstupech v roce 1977 mne zaujaly nádherné a prázdné stěny Piku Ošanina, Piku Achmadi Doniše a Piku Moskvy. A tak jsem je pro akci reprezentantů v následujícím roce předložil jako doporučené cíle. Moji kámoši je pak skutečně vylezli – Joska Rakoncaj a Slávek Drlík severovýchodní stěnou Štítu Ošanina s traverzem přes Štít Rodionova (6.420 m) a do sedla Šinibini. Jindra Martiš, Ľudovít Chrenka, Vlado Tatarka a Ivan Vozárik zvládli prvovýstup na Pik Achmadi Doniše. Jen pokus o Moskvu skončil těsně pod vrcholem.
 
Dalším příkladem jsou zimní Dolomity v roce 1980, kdy jsme s Francescem Piardim, účastníkem Everestu 1980, vytipovali první zimní výstupy Messnerovou cestou na Monte Agner, Cestou  přátel v severozápadní stěně Civetty a Bellenzierovou cestou na Torre d’Alleghe. Pro zájezd na Kavkaz v roce 1981 jsem připravil seznam zhruba 15 možných prvovýstupů, z toho 6 se jich uskutečnilo, konkrétně na Adyr Su, Ullutau, Džajlyk a Tjutju.
 
Vymyslel a realizoval jsem i jiné, čistě osobní cíle. Například již v roce 1969 mne zaujala strmá část severní stěny Speckkarspitze v Karwendelu – výrazný skalní blok mi připomínal  Bloßstock v Sasku. O 10 let později jsem se tam vypravil s Honzou Ďoubalem a Pavlem  Krupkou. Prvovýstup se nám povedl, vede převážně krásnými spárami a ohodnotili jsme ho jako VII-. Igor Koller, naše tehdejší lezecká hvězda, se divil, jak jsme si mohli dovolit dát tak vysokou klasifikaci. Ale po roce naši Českou plotnu přelezl skvělý Heinz Zak a překlasifikoval cestu dokonce na VIII-. Naše cesta navíc odstartovala vznik dalších extrémních cest v této oblasti, kde kdysi působily takové legendy volného lezení jako Hias Rebitsch a Hermann Buhl.

I když jsi tu otázku nepoložila, chtěl bych ještě doplnit úvahu o přístupu k aktivitám v horách v 70. a 80. letech. Tehdy panoval podstatně kolektivnější přístup k jednotlivým akcím, zejména k expedicím. Nebylo tomu tak jen u nás, ale i v alpských zemích. Úspěch výpravy chápali všichni jako úspěch celého týmu, i když na vrcholu stál jen zlomek účastníků. Dnes jde především o osobní vyniknutí jednotlivce. I proto je lezecká úroveň současných úspěchů na osmitisícovkách průměrná. Výstupy „normálními cestami“ z 50. let nemohou být v současnosti považovány za špičkové výkony. Ani v Alpách už dávno není špičkovým výkonem výstup severní stěnou Matterhornu či Eigeru klasickými historickými cestami. Ale každý má pochopitelně právo si v horách hledat své vlastní cíle a realizovat je, jak chce. Podstatné je, že do hor stále chodí lidé všech generací a nalézají tam uspokojení a pocity štěstí.


Panenský pilíř Talungu 


1984  Lhotse Shar, M. Šmíd, v pozadí Makalu, Z stěna, foto P. Božík

1984 Lhotse Shar, M. Šmíd, v pozadí Makalu, Z stěna, foto P. Božík

Jedním z expedičních cílů českého horolezectví, který se díky tobě realizoval, byl výstup severovýchodním pilířem Talungu, sedmitisícovky v těsném sousedství Kangčendzengy. Mezi jinými tvými tipy jen čekal na to, až Nepál zruší zákaz výstupu. To se stalo v roce 2002 u příležitosti vyhlášení takzvaného Roku hor. A hned v tom roce na podzim vyjela na Talung výprava vedená Martinem Ottou. Na pilíři nebyla úspěšná, se stejným cílem se vrátila v roce 2004 a pilíř zase odolal. Zmiňuji to proto, že členem této druhé expedice byl Marek Holeček, tehdy ještě nováček ve velkých kopcích. Nedávno se vrátil z Chamonix s bramborovou medailí, když se jeho výstup na Talung podniknutý se Zdeňkem Hrubým dostal mezi šestici výstupů nominovaných na Piolet dOr (pozn. red.: česky Zlatý cepín). Asi tě to těší….
 
Talung patří k mým nejmilejším kopcům. Mára Holeček ho nazval mým dítětem.
V roce 1991 při expedici v západní stěně Yalung Kangu mne Talung „oslovil“. Líbil se mi už odspodu, ale hlavně pak shora z výškových táborů. Ostrá hrana pilíře mne fascinovala. Hned po návratu do Káthmándú jsem začal vyřizovat žádost o povolení. Každý rok jsem ji na ministerstvu opakoval, ale výmluvy, proč to nejde, pokračovaly. Jednalo se o dlouhý boj s administrativou a až v Praze při schůzi expediční komise UIAA v roce 2001 mi Nepálci sdělili, že od roku 2002 je Talung otevřen. V té době jsem ale byl již dost „dospělý“ na to,  abych pokoušel osud.

A tak  se Martin Otta ujal organizování výpravy a já tam alespoň absolvoval trek k jižní a severní straně Kangchenjungy. Myslím si, že se jedná o jeden z nejkrásnějších treků v Nepálu, a doufám, že ani dnes ještě není zcela zdevastován turistickým průmyslem, jako je tomu u Everestu a Annapurny. Nakonec se prvovýstup povedl 11 let od první expedice a 22 let od prvního projektu, ale tak to občas funguje.

Je pochopitelné, že mne uznání výstupu Marka a Zdeňka těší. Byl jsem u vůbec prvních vyhlášení Zlatých cepínů v Chamomix a od samého počátku vše zásadně souviselo s předchozí publicitou v nominačních časopisech, které akci organizovaly. Dívám se na to trochu kriticky – publicita vždycky ovlivňovala výsledek, a to vesměs nikoli objektivně. Takže si myslím, že Talung mohl být na prvním místě.
 

1984 Lhotse Shar, J stěna

Krásná linie samotného pilíře Talungu však stále zůstala panenská. 
 
Každý výstup, a především  prvovýstup, musí vycházet z kvalifikovaného vyhodnocení podmínek v dané době a z posouzení naděje na úspěch. Předpokládám, že linie vlevo od ostří pilíře byla v dané době vhodnější a patrně i jednodušší.
 

Světová superšpička i stagnace českého alpinismu
 

Myslíš, že je Marek Holeček lezcem, který dokáže konečně navázat na světovou úroveň českého a slovenského himálajského horolezectví 80. let? Výkonných a spolehlivých spolulezců na smělejší projekty je zoufalý nedostatek. A nemalou roli hraje i otázka finanční.
 
Marek na tu úroveň navázal již  před pár lety výstupy na Amin Brakk a Mount Meru. A navíc ji v současné době zásadně posunul. Sice v trochu jiném stylu, tedy více individuálním pojetím akcí s prvovýstupy vysokých technických obtížností. Jeho nápad s kombinací tří prvovýstupů ve třech různých pohořích je obdivuhodný. Oceňuji i odvahu, s kterou se s Honzou Doudlebským vydali do Afghánistánu k Uparisině. Pokud se mu letos povede prvovýstup na Gasherbrum I, bude Mára novým Babanovem či Humarem a rozhodně taky světovou „superšpičkou.“
 
Finanční otázka by neměla být problém. Tím spíš, že finance úspěšně plynou i na akce průměrné kvality. Věřím, že většina potenciálních sponzorů je schopna podpořit kvalitní projekt s vysokou sportovní úrovní.
 

1991 pohled na Talung budoucí, cíl na 22 let

Taky jsi byl trenér, dokonce i předseda trenérské rady. Myslíš si, že by bylo dobré, aby podobná instituce existovala v ČHS i nyní? Zaznamenala jsem snahy dnešních nejlepších lezců ve středních horách vzkřísit komisi alpinismu, začít sofistikovaněji podporovat reprezentační družstvo a hlavně namotivovat novou generaci lezců k lezení v horách. Díky tomu by horolezectví ve smyslu klasického alpinismu u nás přestalo tak stagnovat.
 
Trenérská rada byla komisí horolezeckého svazu a také jiných svazů ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy). Řadu let existovalo reprezentační družstvo, které mělo i v horolezectví podporu, byť ve srovnání s jinými svazy docela malou. Součástí aktivit byl i tréninkový proces, zdravotní péče a materiální podpora. Část akcí byla financována z prostředků ČSTV. V průběhu 70. let se podpora vzhledem k olympijským preferencím začala zmenšovat a konec oficiálního reprezentačního družstva nastal v roce 1980. Ale i pak systém podpory v ČSHS fungoval, a to zejména v programovém zaměření – rozhodovalo se, které akce realizovat a kam jet. Existovaly také okresní a národní svazy, které měly informace o svých členech, takže existoval kvalitní přehled talentovaných lezců, kteří pak byli preferováni při nominacích do zájezdů.
 
1998, 2003 Annapuna IV západní stěna (2 neúspěšné pokusy)

1998, 2003 Annapuna IV západní stěna (2 neúspěšné pokusy)

V roce 1970 jsem byl nominován do reprezentačního družstva a v roce 1974 mne Ivan Dieška jako předseda trenérské rady požádal o vedení studijní komise se zaměřením na prognostiku programů akcí reprezentačního družstva a doporučení atraktivních cílů. Časem jsem byl přesunut do vedení trenérské rady a tam jsem zůstal až do roku 1988. Jsem rád, že těch dvanáct let, kdy jsem v ní působil, nesporně znamenalo zlaté období československého horolezectví, a to ve všech horách Země.
 
Od roku 1990 existuje komise alpinismu, tedy  obdoba trenérské rady. Propagací určitých cílů a stylů může rozvoj podněcovat, ale všechno nejvíc záleží na přístupu a zaměření současné generace lezců.
  

O riziku a odpovědnosti


V mém dialogu s Honzou Vestákem byla řeč o riziku, které je s horolezectvím neodmyslitelně spjaté. O hledání tenké hranice, která rozhoduje o životě a smrti. Jistě máš na tohle téma co vyprávět. Kdy ses nejvíc bál o sebe nebo o někoho jiného?
 
Horolezectví je spjaté s riziky stejně jako běžná cesta autem do práce. Pro mne otázka rizika a smrti doznala zásadního významu po tragické nehodě mé setry a švagra v lavině ve Vysokých Tatrách v lednu 1967. Nechali tady šestiměsíčního syna, o kterého jsem se spolu s rodiči řadu let staral. Přestal jsem být odpovědný nejen za sebe, a proto jsem od té doby vždycky vážil všechna rizika a důkladně vyhodnocoval všechno, do čeho jsem se pouštěl. I tak jsem se několikrát znovu narodil.
 
Zodpovědnost jsem pochopitelně začal ještě silněji pociťovat ve vztahu k vlastní rodině. Přesto jsem neváhal své malé děti tlačit k výstupům na písku i v Alpách. Dcera mi na vrcholu Monte Rosy málem umrzla. Občas jsem svými nápady poslal své přátele do dost kritických akcí a přiznám se, že jsem pak často byl dost neklidný. Takovou záležitostí byl i váš zimní výstup Anglickou cestou na Piz Badile, který jsem doporučil Tobě a Zuzce. Když jsem po vás pátral s helikoptérou, hlavou se mi míhaly chmurné myšlenky a pochybnosti o tom, zda můj podnět nebyl neuvážený a fatální.
 
Stále pracuješ na Stavební fakultě ČVUT. Ve volných chvílích skenuješ různé historické materiály o lezení, jsi chodící encyklopedie. Často pobýváš na chalupě v Prachově, kde pěstuješ různé cizokrajné dřeviny a necizokrajné bylinky. S manželkou jezdíte na treky a hlídáte vnuky. Jak dlouho myslíš, že to všechno ještě vydržíš?
 

2011 Garhwal Chaukhamba Kunaling, budoucí lezecké cíle nad pramenem Gangy Alaknandou

Ve škole chci skončit začátkem roku 2015. Občas se mne kolegové ptají, co budu proboha dělat. O tom, co budu dělat, tušení mám a rozhodně se nudit nebudu. Letos plánuji Garhwal, v létě Alpy, na podzim trek k Manaslu. Úvahy pro rok 2015 – v zimě Patagonie a na podzim snad menší expedice do Nepálu na nějaký zajímavý šestitisícový vrchol. Z aktivit mimohorských je rozhodně toho času podstatné vytvořit expozici „Naše stopy v Himálaji a Karákorumu“ pro horolezecké muzeum v Adršpachu. Zaměřuje se na prvovýstupy našich výprav v nejvyšších velehorách Země a dost se dotýká toho, čemu jsem se v různých formách věnoval posledních 40 let.
 
Ptám se proto, že už sama pečlivě shromažďuji různé motivační příklady v lidech, kteří jaksi nehledí na svůj kalendářní věk. Chci, aby mi pomohly, když na mne leze lenost. Máš nějakou takovou osobní inspiraci?
 
Abych se přiznal, nemám, ale obdivuji všechny vitální babky a dědky, které potkávám v horách u nás nebo v Alpách. V létě i v zimě na sjezdovkách. Jednoznačně je důležité se ve vyšším věku nepřestat hýbat a věnovat se i dalším aktivitám,  třeba  fotografování, publikovat, občas uspořádat nějakou přednášku…
 
Buď tak laskav a pověz čtenářům, komu bys rád předal štafetu.
 
Jindrovi Hudečkovi, kterého obdivuji nejen jako lezce a dobrodruha, ale i jako výjimečného manažera a podnikatele.

Foto: Archiv JN
---
Přečtěte si i další rozhovory publikované na Outdooru v Praze!

2011 Garhwal trek s manželkou a dcerou, v pozadí Kamet, Mana Peak, Hathi Parbat, Dunagiri


S dalšími lidmi, kteří rádi sportují venku, se můžete propojit přes registraci na Outdooru v Praze.

Zpět




Komentáře

Zatím tu není žádný komentář.

Související zážitky

Horolezecký festival Český ráj 2017

Horolezecký festival Český ráj 2017

Zámek Hrubá skála a Lázně Sedmihorky

100

%

100

%

Související články

15.03.2018

Kde brát energii pro výkon a jak rychleji regenerovat?

13.03.2018

Jak zlepšit výkon při dlouhém závodě? Správnou hydratací!

08.02.2018

Outdoorová móda ve městě vs. podpatky v horách

Zpět

Hledat

Kdo je na Outfanatic.com (3 932 lidí)

Poslední inzeráty

Parťák

Surfskate v Praze

parťačka na sportovní aktivitu

Spolulezkyni

Kolo Praha -> Brno


Banner