Rogaining: závod, kde se cení zkušenosti

03.07.2014 |ŠDP | Orientační sporty, Extrémní závody

Kdyby nás maminky daly v pěti letech na gymnastiku, měly bychom nejspíš nejlepší sportovní léta už za sebou a se zničenými klouby bychom si užívaly sportovního důchodu. Moje rodiče ale gymnastika vzhledem k mé neohrabanosti zřejmě ani nenapadla a Dominičina odpověď na otázku, jestli by nechtěla chodit na gymnastiku, „když mi koupíte ten krásnej trikot, tak klidně“ jejím rodičům nepřišla dostatečně přesvědčivá. A tak jsme se neskamarádily s drdůlky na hlavě a se stuhou v ruce, ale při orienťáku, roztomilé jsme ale byly tehdy jistě i tak.

Teď už tolik roztomilé nejsme, táhne nám na třicet a nejlepší léta v klasickém orienťáku máme nejspíš dávno za sebou. Nastal tedy správný čas, abychom se vrhly na více vytrvalostní disciplíny, do kterých se musí obvykle vystárnout. Poslední červnový víkend jsme se tak vypravily do Beskyd na mistrovství republiky v rogainingu, tedy v orientačním závodu dvojic s volným pořadím kontrol s limitem 24 hodin. Za největší soupeřky v kategorii žen jsme považovaly obhájkyně loňského titulu, které jsou o generaci starší než my a navíc jedna z nich den před závodem prozvracela cestu vlakem. Naše cíle byly jasné: dosáhnout generační výměny na stupních vítězů v ženské kategorii a samozřejmě porazit co nejvíc mixů.

Nezkušenost s plánováním trasy nahrazujeme rozhodností a spoléháním na štěstí...

Mapu s vyznačenými kontrolami jsme dostali už dvě hodiny před startem. Zatímco kluci matfyzáci o pár stanů vedle zuřivě píchali do mapy špendlíky a provázkem měřili nejvhodnější postupy a některé další dvojice si aspoň měřily délku předpokládané trasy kurvítkem (pro ty, co nerozumí orienťácké hantýrce: kolečkem, kterým se jezdí po mapě, s ručičkou ukazující ujetou vzdálenost), Dominika máchla nad mapou rukou a řekla: „Tak začnem třeba na jihozápadě a půjdem po směru hodinových ručiček.“ A bylo. Já jsem si ještě pečlivě vytečkovala do mapy fixou plánované postupy, naházely jsme jídlo, rezervní oblečení a čelovky do batůžků a v 11 hodin dopoledne vyrazily na start.

Už během cesty na první kontroly jsme zjistily, co nám chybí: „Víš, co byla úplně poslední věc, co jsem házela doma do batohu? Pásek na hlavu k čelovce“ „Hm, tak ten taky nemám.“ No co, v ruce baterka svítí taky. Hlavně aby těch pět hodin nabíjení ve vlaku stačilo.

Základní poučka na 24hodinový závod zní: Začni zlehka a do kopců neběhej. I tak po 20 hodinách sotva polezeš. A hlavně pravidelně jez! Důsledné dodržování chůze do kopců nám samozřejmě nedělalo problém, mapování nám výjimečně také šlo. K první krizi (vztahu, ale zejména fyzického stavu Dominiky) došlo po zastávce na točenou zmrzlinu ve 3 hodiny odpoledne. Když se i po rovině rozeběhla jen velice neochotně, začínalo být jasné, že bude zle. Výstup ke kontrole na vršku sjezdovky, u které jsem si já stihla vyřídit pár telefonických hovorů, ji dorazil. O pár kilometrů dál už Dominika hlásí, že její blbě (není divu, na opakované rady, ať něco sní, odpovídá, že jenom z pomyšlení na jídlo jí je ještě hůř) a že až to bude někde hezké, tak si tam lehne a dáchne si. V Beskydech je to hezké všude, k odpolednímu hodinovému šlofíku jsme si tedy vybraly rozkvetlou louku nad vodní nádrží Karolinka.

...nezkušenost s doplňováním energie nás nutí závod ukončit

Když se Dominika vyspala, prohlásila, že je to lepší, že to nechce vzdát a že pokračujem. O běhu ale už nemohla být řeč ani po rovině a o dvě hodiny později následovala žádost o dalšího šlofíka, zvracení po pokusu sníst aspoň něco a sestup k silnici na stopa zpět do centra závodu, který se pochopitelně rovná diskvalifikaci. No aspoň že s tim Valachem, co nás svezl, byla legrace.

Ukládám Dominiku ke spánku, láduju se těstovinovým salátem a sama, mimo soutěž a přes výslovný zákaz v pokynech závodu vyrážím v jedenáct v noci zpátky do závodu.
Ne nadarmo se ale závody tohoto typu chodí ve dvojicích: Když jste ten silnější, máte motivaci pokračovat a dotáhnout toho druhého do cíle živého. Když jste ten slabší, jste v rukách toho silnějšího, který to prostě nechce zabalit, a doufáte, že vás tou nocí nějak protáhne. Když jste ale sami, je noc (takže už si ani při šplhání do strmých svahů nemůžete krátit čas telefonováním, protože všichni spí), je to hodně na morál. A ten jsem já neměla. Konečné rozhodnutí, že to balim, přišlo po třech hodinách osamělého bloumání po beskydských kopcích ve dvě hodiny v noci uprostřed lesa u pomníčku rodině vyvražděné nacisty.

Příště vám to nedarujem!

Ráno některé dvojice, které si na noc přišly schrupnout do kempu, vyrážejí zpátky do boje, my už se nezmůžeme ani na to. Zahanbeně jenom vysvětlujeme, proč že jsme to píchly. „A to je nějakej důvod? Magda bleje pokaždý a stejně to vždycky dokončí!“ Magda je legenda dlouhých běžeckých závodů, která není o generaci, ale rovnou od dvě starší než my, a stejně je při závodech ve dvojici se svým mužem postrachem všech nezkušených mlaďochů. I na tomto závodě by se i v hlavní mužské kategorii umístili před polovinou.

Jo, my jsme letos prostě za lůzry. Nic naplat, můžeme si namlouvat, že když ještě nejsme na rogaining dostatečně zkušené, tak jsme možná zároveň přece ještě trochu mladé a krásné. Jitko, Ádo, gratulujem, ale do příště se Dominika naučí jíst, tak se těšte na souboj!

Foto: pořadatelé MČR v rogainingu 2014


---
Reportáže z dalších závodů najdete tady.

S dalšími lidmi, kteří rádi sportují venku, se můžete propojit přes registraci na Outdooru v Praze (a žádný strach, jsme síť pro všechny, nejen pro Pražáky).

Diskuze (0) ‹ Zpět