Noční klub na EPO survivalu

28.05.2014 |Hanka Vašáková (Noční klub) | Extrémní závody

Epo Survival jsem poprvé absolvovala v roce 2012 v kategorii MIX a po této zkušenosti jsem se zařekla, že se tohoto závodu již NIKDY nezúčastním. Přichází mi na email pozvánka na letošní ročník. S pocitem strachu klikám na propozice a hle – kategorie ŽENY. Tím se mažou všechny předešlé vzpomínky a registrace vyplněna, startovné zaplaceno a odpočítávání závodu spuštěno.

Ne každá voda nakreslená na mapě dolů skutečně teče dolů

Ve tři hodiny ráno je odstartováno. Náš tým se jmenuje Noční klub a na trať vybíhá v červených nočních košilkách s úsměvem a rtěnkou na rtech na hrad Karlštejn. Heslo je jasné: Není důležité vyhrát, ale být krásní. Cesta vzhůru mezi ostatními světluškami – krásný zážitek. Cesta dolů lesem a bahnem – nezapomenutelný zážitek. Dobíháme znovu na start zhruba v první třetině. Tím je dáno, že máme to štěstí si vzít jednu z 50 kánoí. Říkáme si: „Je hloupost jezdit prvně na slanění, neb tam bude určitě fronta.“ Po dobrých 10 minutách se dostáváme ke karlštejnskému mostu, kde je ono slanění, a tak zjišťujeme, že ne každá voda nakreslená na mapě dolů, skutečně teče dolů.

Slanění bez čekačky a pádlujeme proti proudu na zbylé 3 kontroly v sekci kánoe. První nám přijde nepřiměřeně daleko a druhou jsme přejely. Najednou vidíme velký shluk lodí na jednom z břehů. Zajímavé je, že háček u všech lodí chybí. Přebírám stejnou taktiku a vysílám svého háčka na břeh, kde běží pro třetí, nejvzdálenější kontrolu. Po břehu proti proudu se lépe běží, než pádluje. Sama se chytnu již čekající lodě a začínám chápat, že role zadáka je výhodná.

Minuty tečou, a tak si povídáme s ostatními kormidelníky. Trochu se usmívám při zjištění, že v kategorii MIX hoši jakožto zadáci sedí a jejich křehké dívčiny někde v noci ve vysoké, mokré trávě hledají kontrolu. Můj háček se vrací překvapivě rychle, a tak odplouváme jako jedni z prvních hledat kontrolu číslo dvě. Mezi klábosením se ke mně donesla zpráva, že tato zapeklitá kontrola je někde na stromě, z lodi není vidět a musí se vyběhnout až k cestě. Dorážíme na místo, kde pro změnu háčci odpočívají a muži hledají. Můj energický háček však vybíhá na břeh, a já mám tak možnost poznat i druhou část lodních týmů.

Tam jsem také pochopila, proč se má mapa oblepovat zpředu a ne zezadu. Na startu jsme odkoukaly oblepování zezadu a nevšimly si, že zepředu to už asi závodníci oblepené mají. Tím se mi mapa v místech skladů změnila ve slepou mapu. Postupně se hoši s prázdnou vracejí do lodí a odplouvají. Můj háček má silnou vůli a běhá sem tam, až se dostává tak daleko, že potkává týmy pátrající po trekových kontrolách. Vrací se neúspěšně zpět tak po 20 minutách s informací, že kontrola je přímo na stromě u vody nějakých 20 m pod námi. Odloveno. Vracíme loď, bereme helmu a běžíme na třetí disciplínu, na trek.

Jak nás tým č. 11 zachránil od tunelování bez baterky

Po dlouhém běhu nastává ještě delší zírání do mapy, kde s údivem zjišťujeme skutečné měřítko mapy (na mapě jsme ho nikde nemohly najít). Protože se nacházíme v CHKO, je vydán zákaz běhu azimutem, může se tedy pouze po cestách. Na treku stíháme vzít 6 kontrol a potkávat stále stejné týmy, které nás motivují k lepším výkonům. Oni říkají: „My vezmeme ještě jednu kontrolu,“ a odbíhají. My stojíme u mapy a po 10minutovém uvažování zda tedy běžet či neběžet na další vzdálené kontroly padá věta: „Tak ale oni tam šly, ne?“ Neohroženě se pouštíme pro naši šestou trofej –  bonusovou kontrolu č. 8 Na skále za 80 bodů.  Tam potkáváme MIX tým č. 11, který nám nejen výrazně pomůže s hledáním, ale hlavně nám půjčí čelovku na další disciplínu: tunelování. „Díky týme s číslem 11, baterku máte u pořadatelů!“ Původní plán vyžebrat od domorodců sirky nebo zapalovač nám v podzemním bludišti chodeb přišel hodně odvážný. Tunelování za námi a nazouváme in-liny.


Jedu napřed, neb jsem na tuto disciplínu slabší. Po velkém náskoku zjišťuji, že jsme si zapomněla helmu. Nejsem slabší jen fyzicky, ale zřejmě i duševně. Představa, že po dojezdu mi slečna na otočce řekne: „Jé vy nemáte helmu, to vám nemůžu započítat kolečko,“ mě nutí obrátit směr a vrátit se. Pravidla jsou pravidla. Nakonec brusle byly moc příjemné. Po dojezdu na in-linech hledáme své běžecké (mokré a zabahněné) boty, které nám byly organizátory odsunuty, že se vedle nich nedalo pracovat. S úsměvem lezeme do nich místo do lezaček (které se nám nechtělo tahat) a přesouváme se na lezení do Alkazaru. Kvůli frontě na cestu s obtížností čtyři leze Simča trojkovou cestu (rozdíl bodového ohodnocení je minimální) a já pak čtyřkovou, když už fronta pominula. Tím legrace končí a začíná nejdelší přeběh v kuse Alkazar–Karlštejn.

Čas ujíždí rychleji než naše kola

Nastává nejobávanější disciplína: kolo. Kupodivu se mi jede celkem fajn. Mám treka, stříbrné hliníkové blatníky a cyklo-brašnu s věcmi na nosiči. Simča za mnou dupe na horákovi a já mapuji. Jedeme nejméně kopcovitou cestou na stanoviště s orientačním během. Po cestě vezmeme jednu kolovou kontrolu a potkáváme v lesích poprvé tým z naší kategorie – ženy. Spřátelil nás neuvěřitelně dlouhý kopec někde v lese, na šutrovité bahnité cestě, kde ani jedna dvojice netušila, kde přesně je, ale vzájemně jsme si dodávaly energii a stále říkaly: „no nevim no, ale směr je dobrý, co?“ Nakonec vytoužená zpevněná cesta a hurá na OB.

Orientační běh bylo nejlepší stanoviště, a to nejen kvůli kokosovým sušenkám, které na jiných stanovištích nebyly. Ze tří tras vybíráme nejdelší okruh a rychlým tempem sbíráme kontroly. Před námi běží dva hezcí chlapci, a tak mapování není tak těžké. Po společném doběhu si my i ti chlapci bereme druhý okruh. S pocitem provinění, že jsme celý první okruh obšlehly, vedeme pro změnu my je. Na posledním okruhu se domlouváme, že kooperace je nejlepším řešením, a rojnicovému davu tak žádná kontrola neunikla. V puse kokosová chuť a šlapeme směr biatlon. Čas ujíždí rychleji než naše kola, proto se s hlubokým povzdechem vzdáváme dvou disciplín – biatlonu a bolskrosu. Konec truchlení, bereme ještě kontrolu U branky a Za lomem a sjíždíme si to přes golfové hřiště směr Karlštejn. Ještě zastávka na focení s hradem v pozadí a už cílová rovinka. Do cíle sice o 30 minut dříve, ale s úsměvem na rtech.

To jste drsná, jestli jste jela celý závod na tomhle kole

Interně dáváme tipy na umístnění. Simča říká 8. místo. Já optimisticky 7. Jenže nás čeká neskutečné překvapení v podobě bronzové medaile! Takže obrovská nadšenost a překvapení. Díky pořadatelům, že připravili takový závod, který se dá zvládnout, dá se užít a je i reálné si stoupnout na bednu!

Den po závodě mi píše parťačka: „Odvezla jsem dnes kolo na servis (i s číslem na řidítkách) a pán mi gratuloval, že jsem děsně drsná, jestli jsem jela celý závod na kole, kterému brutálně přibržďuje pření i zadní brzda.“ Na jednu stranu mě to rozesmálo, na druhou stranu jsem si oddychla, protože kdyby nepřibržďovaly ty brzdy, byla bych mnohem více zničená a neužila bych si tak parádní večírek po závodě.

---
S dalšími lidmi, kteří rádi sportují venku, se můžete propojit přes registraci na Outdooru v Praze (a žádný strach, jsme síť pro všechny, nejen pro Pražáky).

Diskuze (0) ‹ Zpět