Josef Dressler: Kolo by mělo být hlavně hračka
Učitel jízdy na kole – takto prostě bychom mohli pojmenovat skromného Josefa Dresslera a vůbec by se na nás nezlobil. Ale nálepka "učitel" skrývá jen zlomek toho, kvůli čemu je tento dvacetinásobý mistr Evropy a dvojnásobný mistra světa v biketrialu výjimečný: napsal knihu, vede cyklistické tréninkové kempy a popisem jeho úspěchů bychom mohli bezpochyby strávit i několik dnů. Jaké ale byly jeho cyklistické začátky a co ho baví na jeho současné práci?
Kdy jsi začal závodit na kole? Vedli tě k tomu rodiče? Podporovali tě?
Bylo mi tenkrát třináct. Byla jiná doba a my jsme s tátou pomáhali ve Svazarmu ve Vlašimi, kde jsem se narodil. Tam jsem zkoušel jezdit na motokáře, ale toho jsem se bál a máma byla proti. Nelíbilo se jí ani kolo, když mi ho táta postavil podle plánku v časopisu ABC. To mě ale chytlo a jezdil jsem a trénoval, co to šlo. Bez obrovský podpory rodičů a sestry by to ale nešlo. Jim patří veliký díl za to, že jsem vyhrál to, co jsem si vysnil.
Řešíš stravování? Co nejradši jíš před tréninkem a po tréninku, jsou nějaké potraviny, kterým se vyhýbáš a které naopak preferuješ?
Tak s rozumem. Když jsem závodil, tak jsem to řešil mnohem víc, ale myslím si, že jde hlavně o to být v pohodě. Dát tělu co potřebuje a nezatěžovat ho zbytečnostmi. Jíst a pít pravidelně. Piju nejradši čistou vodu nebo pivo a víno a snažím se jíst lehčí jídla. Ale česká kuchyně má taky své kouzlo, které je potřeba si občas dopřát. To neublíží tolik jak různé slazené nápoje nebo další věci s mnohatýdenní životností.
Co považuješ za svůj největší životní výkon?
Že jsem si splnil pár svých snů a že dělám to, co mě baví a zároveň to dává radost druhým.
Věnuješ se také hendikepovaným sportovcům. Co ti to dává?
Snažím se dlouhodobě podporovat Černé koně (o kterých OVP psalo v jednom z
minulých článků) – team handicapovaných cyklistů, ale i další projekty. Obdivuji u těchto lidí jejich sílu a myslím si, že by se z jejich příběhů měli inspirovat i zdraví a neměli by si pořád na něco stěžovat. Nemyslím si, že toho dělám moc, ale snažím se. Je mi ctí, že jsme patronem Černých koní a pokud jsem někomu z nich aspoň trochu pomohl, tak proto to dělám.
Učení nás baví
Je opravdu možné, že nás tvá kniha Škola kola naučí ovládat kolo? Čím je výjimečná?
Knížka určitě ukáže cestu a díky našim hostům i nejčastější chyby, které dělá většina cyklistů. I to jak s nimi naložit. Ukazuje různý pohled na cyklistiku a kolo. Kolo by mělo být hračka a člověk by z něj měl mít hlavně radost. A knížka je výjimečná vším :-) Výukou, našimi hosty a fotkami Markéty Navrátilové.
Kolik lidí míváš na svých campech? Jsi schopný se věnovat všem účastníkům?
Máme skupinu maximálně 20 účastníků a je nás 5 lektorů a pomocníků. Všechnu výuku vedu já a lektoři dohlížejí na dodržování rad, dávají další, pomáhají, chytají a samozřejmě si skupinu rozdělujeme na menší. Vše podle toho, jak se vyvíjí atmosféra a kondice mezi účastníky.
S jakou skupinou lidí pracuješ nejradši? Baví tě stále dokola učit to samé nové a nové lidi?
Nejradši s těma, kteří se chtějí něco nového naučit. A to jsou v podstatě všichni, kdo k nám přijedou. Vždycky je lepší učit ty, kteří jsou čistější a málo dotčení. A to jsou děti. Je ale fajn, když vidíme, že jsme rozjezdili a pomohli ubrat fóbie ženským účastnicím a nebo vrátili na kolo lidi, kteří ho chtěli už pověsit na hřebík. Nás to baví všechny a snažíme se to předávat. A když něco předáš, tak něco dostaneš i zpět. A to nás nabíjí.
Na závěr trochu odlehčenou otázku: Jak by podle tebe měla vypadat ideální žena?
Hmmm. jako ta moje :-) Jezdí se mnou na kole, usmívá se, podporujeme mě a ví, že chlap by měl pořád zůstat kluk a dítě. Pak s ním je sranda.
