Outdoorová sociální síť
pro všechny, kdo sportují v přírodě.

Zážitky

Doporučené

Hledám parťáka

Lidé

Kalendář akcí

Fotogalerie

Poradna

Články

Outdoor Jobs

Bazar

Kde sportovat

Lezení

Skály

Lezecké stěny a bouldery

Zimní lezení a drytooling

Voda a lodě

3D lukostřelba

Čtyřkolky

Paragliding

Běhání

Cyklistika

Horské kolo

BMX, FourX, Dirt a sjezd

Orientační sporty

Turistika a treking

Rybaření

In-line

Plavání

Plavání v přírodě

Plavání v bazénu

Extrémní závody

Triatlon

Běžkování

Lyže a snowboard

Bruslení

Další sporty

Více

Články

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.

Články

Začněte den s Outfanatic.com

‹ Zpět

Žába na handbiku: rozhovor s Hankou Doležalovou, juniorskou mistryní světa v MTBO

25.04.2014 |Pe | Cyklistika, Orientační sporty, Běžkování, Lyže a snowboard

Foto: Tomáš Lisý

Hanka Doležalová zvaná Žába, osobnost, kterou se vám nepodaří potkat jinak než s úsměvem na tváři. Juniorská mistryně světa a několikanásobná mistryně ČR v orientačních závodech na horských kolech je známá minimálně po celém Vrchlabí.

Po pádu v kvalifikaci na MS v Portugalsku si prožila své, a teď se pohybuje na invalidním vozíku. Soutěživost a píle se však v Hance nezapře! Je odhodlána se se všemi nástrahami poprat do poslední kapky a zvládnout i činnosti pro ostatní nepochopitelné. Přizpůsobila se, z kola přešla na handbike, lyže vyměnila za monoski a sledge. Úsměv na tváři a jiskra v oku jí přesto stále zůstaly.

Foto: Miroslav Rygl

Už dříve, než ses dostala na vozík, jsi vozíčkářům asistovala. Jaké byly tvé představy o životě na vozíku? Lišily se od těch dnešních?

Učila jsem lyžovat lidi na monoski. S vrchlabským oddílem jsme každoročně pořádali orienťáky pro vozíčkáře, takže o jejich životě jsem toho věděla hodně. I tak ale nejde všechny situace a chování pochopit, dokud to nejste přímo vy. Slýchávám od známých, že je to blbá náhoda, osud, ironie, ale já jsem za tu předchozí zkušenost ráda. Poznala jsem různé vozíčkáře a od začátku věděla, že je to jen na mně, jak se s tím poperu. Znala jsem své sportovní možnosti, což byla velká výhoda a motivace.

Jak vzpomínáš na den, kdy se ti to stalo?

Zajímavá otázka, mockrát jsem ji nedostala. Lidé se asi většinou bojí zeptat, i když je tato dramata lákají nejvíc. Nijak často na ten den nevzpomínám, nějak mi nepřijde, k čemu by mi to bylo dobrý.

Možná jsem nebyla úplně ve formě už od rána, zapomněla jsem si na ubytování rukavice a náhradní duši a půjčovala si je od kamarádky z týmu. Šlo jen o kvalifikaci, to tenkrát v podstatě znamenalo dojet do cíle, takže žádný stres. Pád si pamatuju a po něm brutální bolest, špatně se mi dýchalo. Z příkopu rozpláclá na zádech jsem viděla akorát modrý nebe. Překvapilo mě, jak moc umím křičet a doufala jsem, že mě někdo co nejdřív najde.

Čekání na sanitku bylo nekonečný, vedro a žízeň. Věděla jsem, že napít nedostanu, ale stejně jsem to zkoušela. Hrkání do nemocnice, vyšetření, transport vrtulníkem a do další nemocnice. U vrtulníku jsem si říkala, že super, aspoň se jím konečně proletím, ale velký zklamání. Ležela jsem na tvrdé desce, s límcem na krku a traktoristickými sluchátky jsem civěla do stropu a odpočítávala vteřiny. Vlastně hned od dopadu na zem jsem si přála, aby se mnou konečně někdo něco co nejdřív udělal a anesteziolog byl v tu chvíli nejvítanější kámoš.

Co s tebou potom udělali?

Hlavně mě konečně uspali. Pak sešroubovali hrudní páteř od třetího obratle po sedmý a probudili.

Jak se liší tvůj dnešní trénink od dřívějších?

Delší přípravou a plánováním. Nedovolím si jít sama ven bez nabitého mobilu.

Monoski. Foto: Tomáš Lisý

Co bereš v životě za svůj největší úspěch?

Vyhrát závod je pěkná věc, ale víc si cením toho, že mi po úraze zůstaly zdravé ruce a hlava a jsem schopná se o sebe sama postarat. Toho si cením víc, než svých dílčích úspěchů.

Který sport máš na vozíku nejradši? Proč?

Takové, ke kterým vozík nepotřebuju. Monoski, běžky, handbike, vodní lyžování. Hodně mě před půl rokem nadchl seakayak, ta svoboda pohybu.

Řešíš stravu před a po výkonu? Změnily se nějak tvé stravovací návyky po úraze? Musíš na něco dávat větší pozor?

Ty obecné zásady se nemění. Celkově jím menší porce, nemám tolik hlad. Což odpovídá bazálnímu metabolismu, který je u vozíčkářů snížený. Musím si dávat pozor, abych se před tréninkem kvalitně najedla a energii doplňovala průběžně i při něm. Jinak mi z ničeho nic dojde, a to se pak těžko někam dostává. Takhle jsem to u nohou neznala.

BezBar

Jaké máš plány do budoucna, máš nějaký sen, výzvu?

Nejsem velký plánovač. Radši žiju, jak to momentálně nejlíp jde, a užívám si, že to vůbec jde. Hodilo by se postupně dokončit školy. Ráda bych si zajezdila na běžkách ve Skandinávii na rozlehlých rovinách s perfektní stopou. A moc mě láká podniknout trek na koni, třeba v Jižní Americe. O výzvy se nebojím, když nesedím doma na zadku, je jich každý den dost.

Jak obvykle probíhá tvůj trénink? Potřebuješ vždycky asistenci nebo jezdíš i úplně sama?

Záleží, co a kde chci dělat. Do bazénů v Praze chodím sama, na běžky ve Vrchlabí taky. Když mám handbike naložený v autě, tak to také zmáknu. Všechny ty přípravy a plánování zaberou nesrovnatelně víc času a někdy mám co dělat, abych se na to nevykašlala. Na druhou stranu pak neumím trénink odfláknout.

Naopak lyžování na monoski bez asistenta je pro mě neproveditelné, příprava, přenášení vybavení, zvedání po pádech… To samé i pádlování. Bohužel, to co je na venkovních sportech tak jedinečné a hezké - příroda, prostě nezná něco jako výtahy a nájezdy. Takže to jestli má vozíčkář někoho k sobě je pro mnohé podmínkou, aby vůbec mohli jít něco dělat.

Sledge. Foto: Tomáš Lisý

Po úrazu ti mohli tvoji fanoušci finančně přispívat, protože přizpůsobení obvyklých věcí pro vozíčkáře je drahá záležitost. Je možné ti pomoci ještě i dnes?

Tenkrát to byla sbírka založená kamarády orienťáky a konto bylo otevřené určitou dobu. Všichni, kdo to tenkrát spáchali a ti co přispěli, mi tím umožnili pořídit sportovní a rehabilitační pomůcky, které jsou bohužel nechutně drahé. Moc si toho vážím, vytvořili mi podmínky k tomu, abych mohla zase brzy sportovat. Rozhodně to tak nemá každý a jsem ráda za to, že právě oni jsou lidé takových kvalit. Dnes budu ráda, když lidé přispějí někomu jinému a se mnou půjdou třeba na kolo.

Změnili se nějak tvoji rodiče? Jak to vnímají?

Prý jim přibylo pár šedin, ale nemyslím si, že by za to mohl můj úraz. Mám je hodně ráda a vážím si jich. Pro mě a ségru chtějí to nejlepší. S čímž se moc neslučuje to, že bych měla být na vozíku. Snaží se pro mě udělat první poslední, abych to měla snazší. Vysvětluju jim, že mi nejvíc pomůžou, když mi tolik pomáhat nebudou a oni mně, že to pochopím, až budu mít děti. Takže si to pořád dokola vysvětlujeme.

Díky moc za rozhovor a držíme palce!

Fotografie: archiv HD

‹ Zpět