Běhat dokola jako křeček v kleci nemám zapotřebí

Rozhovor s René Kujanem, mužem, který oběhl Island

12.11.2013 |OVP | Běhání, Extrémní závody

René Kujan o sobě píše, že nikdy nebyl členem sportovního klubu, neabsolvoval speciální tréninky a příliš se nehonil za vteřinami a body. Přesto se mu loni povedlo ve 30 dnech uběhnout 30 maratonů a oběhnout tak Island. Za každý z uběhnutých islandských maratonů pak věnoval 1000 Kč od svých sponzorů pražskému sportovnímu klubu vozíčkářů. Na Island se vrátil i letos - tentokrát uběhl bez doprovodného vozidla přes 500 km vnitrozemím a vozíčkářům věnoval za každý kilometr 10 Kč ze svého. Letos se také rozhodl věnovat se pomoci vozíčkářům na plný úvazek a díky získání divoké karty v projektu Rok jinak si i tento plán splní. 

Jak probíhaly dny během Vašich islandských maratonů? Měl jste za dopoledne odběhnuto a celé odpoledne odpočíval?

Zpočátku jsem měl představu, že to bude všechno podle plánu: Snídaně, start, maraton, cíl… a pak už jen samá pozitiva a životní jistoty. Chtěl jsem vždy nejpozději do 10 hodin vyrazit. Ale Island není nejlepší země na takové plánování. Musel jsem se hodně přizpůsobovat počasí. Hlavně síle větru. Chtělo by se mi říct i směru, ale to by nebyla pravda. Když zrovna foukal vítr, tak vždycky proti. To je prý takový islandský zákon. A také podle deště bylo třeba upravit plány. Někdy to ale nešlo, pršelo a foukalo celý den, tak jsem prostě musel vyrazit a prát se s tím třeba i téměř osm hodin (jinak dám maraton pod 3,5 hod.). Průměrně jsem na trati strávil zhruba pět a půl hodiny. To bylo způsobeno jednak podmínkami, jednak je to hrubý čas, tj. se všemi vynucenými zastávkami, odbočkami, technickými pauzami. I tak ale zbylo na odpočinek dost času a díky Báře jsem v podstatě na nic dalšího nemusel myslet. V obytném voze bylo vždy uvařeno, uklizeno… A když zrovna nevyplivlo topení, tak i zatopeno.

Foto: Archiv RK

Kolik závodů jste za svou kariéru nedokončil? Z jakého důvodu?

Na přímou otázku přímá odpověď. Za celou dobu, co se věnuji maratonům a delším běhům ve městech i v horách jsem jednou nedokončil. Maraton v Praze ve Stromovce! Je to mnoho let zpět a já jsem díky němu zjistil, co opravdu dělat nemůžu – závody na okruhu. Běželo se několik kol po Stromovce, silově jsem na tom byl ještě vcelku dobře, ale psychika řekla „tohle tedy nemám zapotřebí“ a nechala mě tam stát u stánku s kolou a párkem v rohlíku. Nemůžu se jako jiní borci chlubit tím, že jsem nikdy nic nevzdal, ale zase jsem se o sobě něco naučil. A dokola jak křeček v kleci už neběhám. Jediné, co dokážu ještě tolerovat, je maraton na půlmaratonském okruhu, a i to mě stojí hodně psychických sil.
 
Jakého svého sportovního výkonu si nejvíc ceníte?

Určitě oběhu Islandu za 30 dní. Byly to týdny nádherné dřiny provázené ale také neuvěřitelným štěstím. A štěstím na lidi. A obrovskou podporou ženy Báry.
Z neběžeckých výkonů výstupu na Matterhorn s kamarádem Bridgem. Byla to rychlá akce pouze ve dvou, přesně jsme trefili jediné okno dobrého počasí a po 26 hodinách ve stěně a perfektně klapající kooperace jsme si mohli dát skoro až nevěřícné Hifive!

Sám jste si zažil rekonvalescenci po vážné nehodě. Jak se lišil návrat do tréninku po tak traumatizujícím zážitku od běžného začátku nového tréninkového roku?

Foto: Archiv JK

No, já nejsem sportovec. Takže nemám tréninkové roky. Já se prostě hýbu pořád, nemám se kam vracet, protože jsem nic neopustil. Ale po nehodě to bylo určitě hodně náročné. Zdlouhavé a trochu bolestivé. Ale ta rostoucí radost z toho, že se člověk zase může zvednout z postele, udělat prvních pár kroků, učit se chodit (už podruhé v životě), popoběhnout, uběhnout i navzdory lékařským prognózám první maraton (už podruhé v životě), to je taková exploze, že to snad za to i stálo… Ale fyzická stránka je jen jedna strana mince, psychicky to bylo mnohem horší. Život, co málem skončil, začíná někde úplně jinde, úplně jinak… Hodně mi pomohlo docela hodně kamarádů, co mě nenechalo ve štychu a všemožně mě podporovali. Šlo to rychle zase nahoru.

Pokud byste měl možnost změnit trasu Pražského maratonu, kudy byste ji vedl, pokud byste měl zcela volné ruce, co se týče startu, cíl tradičně na Staroměstském náměstí?

Asi bych se snažil běžce protáhnout více zelení. Ukázat jim krásy Stromovky, Letné, Hvězdy, Ladronky… A omezený vjezd aut do centra bych zachoval po celý rok. Historické jádro města má určitě co ukázat, takže si myslím, že start a cíl je zvolen opravdu moc dobře. Z vlastní zkušenosti vím, že zahraniční běžci jsou nadšení nejednou příležitostí pokochat se při běhu našimi památkami. 

---

Pražský sportovní klub vozíčkářů je podporován i Outdoorem v Praze - za každý váš fanouškovský facebookový lajk našemu webu mu věnujeme 5 Kč.

Diskuze (0) ‹ Zpět