Rozhovor s Petrem Bloudkem

20.06.2013 |OVP | Extrémní závody

Foto: www.caes.cz

Petr Bloudek, dříve hlavně veslař, nyní adventure racer, ale také jeden z hlavních pořadatelů nejvýznamějšího českého AR, který se koná v srpnu v okolí Kroměříže a jeho přihlášky jsou v plném proudu. Jeho tým se pravidelně umisťuje na předních příčkách mezinárodních závodů.

Co ho nejvíc štve jako závodníka, co ho naopak trápí jako pořadatele, jakou mají v týmu funkci ženy a zda si je týmy vzájemně kradou, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Jaké byly tvoje zážitky z úplně prvního vícedenního závodu?

Do prvního závodu jsme šli s tím, že o tom vůbec nic nevíme. Jezdili jsme nějaké survivaly v Čechách a pak jsme narazili na závod v Polsku na 3 dny. Vůbec jsme netušili, jak to může vypadat. Neexistovala depa, jen jsme si mohli s kolem poslat boty a přilbu. Podle toho to také vypadalo. Překvapily nás halucinace, které už teď zvládáme odhalit, a pak také neskutečné puchýře ze špatných ponožek a bot. 

Je náročnější AR odzávodit, nebo odpořádat?

Při samotném závodě je samozřejmě těžší závodit, jelikož při pořádání se člověk aspoň občas vyspí a nemusí tak makat. Na druhou stranu to ostatní je daleko náročnější.  Asi nejvíc to pociťuju ve chvílích, kdy závodníci dojedou do cíle, sbalí si svoje věci a jdou odpočívat. A nás čeká všechno sklidit, stáhnout kontroly a podobné okolozávodní záležitosti.

Co tě jako závodníka ze strany pořadatelů nejvíc naštve?

Foto: www.adventurerace.cz

Co tě momentálně trápí jako pořadatele?

Vícedenní závod je náročný na pořadatele, tak se stále potýkáme s nedostatkem dobrovolníků. Jelikož je to ale velmi amatérský závod, tak jim nemůžeme nabídnout nějakou finanční odměnu, ale pouze tričko a nějaký příspěvek na dopravu a stravu. Největší odměnou pak může být pohled do šťastných a většinou i překvapených tváří závodníků v cíli, co že to vlastně všechno zvládli a že to dokázali, i když si třeba zpočátku nevěřili,  a  nekonečné vyprávění účastníků plných dojmů na závěrečném večírku.

Který z dosud absolvovaných AR se ti vryl do paměti jako největší utrpení a který naopak jako nejlepší zážitek?

Nejkrásnější zážitek mám z mistrovství světa ve Švédsku 2006, kde byla krásně postavená trať, vše nám docela vycházelo a šlapalo nám to poměrně všem stejně. Umocněno to pak bylo i konečným 9. místem. Nejhorší naopak z roku před tím z Nového Zélandu, kde to bylo postavené tak těžkou a nezáživnou krajinou, že jsme hned po prvním dnu vypadli z limitu a nemohli pokračovat. Takže spíš utrpení psychické, než fyzické.

Můžeš prozradit nějakou plánovanou lahůdku z letošního Czech AR?

Letos bude asi nejzajímavějším to, že nás na úvodní prolog pustí do Kroměřížských zahrad chráněných UNESCEM. Další novinkou je, že se část závodu bude odehrávat na podrobných orienťáckých mapách. To už sice bylo i v minulých letech, ale letos si vždy každou mapu bude muset ten tým „vysloužit“ splněním nějakého úkolu. Pokud úkol nesplní, je na něm, jak bude pokračovat. Buď bude plnit úkol tak dlouho, než ho splní, nebo se přidá k jinému týmu, pokud ho tedy ten tým vezme s sebou. Zní to trochu dramaticky, ale není to tak, úkoly jsou spíš na zpestření a dříve nebo později ho splní každý.

Jaký smysl má, že v týmu  vícedenních AR závodů musí být žena? Je její funkcí jenom zdržovat, aby se chlapi neuhnali, nebo naopak motivovat, protože „když to zvládne ženská, tak já taky“ ?

Abych řekl pravdu, tak tohle vůbec netuším. Je to holt v pravidlech.  Jediný důvod, který mě napadá a který zná většina chlapů a musí se mu často podvolit, je PROSTĚ PROTO!!! Jo a ženský většinou nezdržujou.  A dost často plní funkci udržovače v bdělosti – povídají si nebo ostatní v týmu aspoň „pasou“ před sebou po cestě, když už je nepřimějou k řeči. „Pasení“ znamená, že ten nejméně ospalý z týmu usměrňuje ty zbylé tři spící, aby šli rovně a nespadli do pangejtu. Kdysi si na to Jíťa vzala klacek a štelovala nás. Od té doby je to pasení.

Většina AR týmů se potýká s nedostatkem žen, které jsou ochotné náročné závody dlouhodobě absolvovat. Je to případ i tvého týmu? Odkud se vaše ženy rekrutují, jak dlouho vám obvykle vydrží a proč?

Je to problém každého týmu.  Je to pravděpodobně dáno tím, že holky si párkrát za život dají na chvíli pauzu od sportování a pak se o ten důvod pauzy starají, když nás, lehkomyslnější, pouští na závody. Další ženy pak sháníme, kde se dá, a většinou se rekrutují z nějakých vytrvalostních sportů, kde už třeba dosáhly svého vrcholu a chtějí zkusit i něco jiného.  Jak dlouho vydrží?  Různě. Někdy zkusí jen jeden závod, jindy třeba 5 let.

Panuje mezi týmy v tomhle ohledu řevnivost? Přetahujete si nově objevené naděje?

Přímo o řevnivosti bych nehovořil.  Když víme, že je nějaká holka volná, protože její tým nejede, tak se vždy domlouváme všichni dohromady, jestli to nikomu nebude vadit.  Někdy se holt ale stane, že už se dotyčná do svého původního týmu nevrátí. Nemyslím ale, že by z toho někdy vznikla nějak moc zlá krev. Spíš si snažíme všichni nějak vypomáhat.

Dovedeš si představit, jak tvoje kariéra adventure racera skončí? Chystáš se v budoucnu do sportovního důchodu, nebo hodláš zemřít v sedle?

Já končím prakticky po každém závodě, ale nakonec si to vždycky do příště rozmyslím. Už těch závodů je ale spíš méně. Dokud se najde někdo, kdo se mnou bude chtít jet, a doma to bude procházet, tak budu stále jen končit, ale asi jen tak neskončím. Závody jsou pro mě stále velké lákadlo. Trénovat mě nebaví, ale závodit stále jo. Snad se mi k nějakému sportování podaří přivést i moje děti, aby mě pak na stará kolena někam vzali.

Diskuze (0) ‹ Zpět