To nejlepší a nejnáročnější u Ga-Pa: ferrata Jubilaumsgrat z Alpspitze na Zugspitze

08.09.2015 |Liskamm | Lezení, Turistika a treking, Ferraty

Nebudu mluvit o výstupu na Zugspitze údolím Hollental, ani o výstupu na Zugspitze z rakouské strany, ale provedu vás ferratou Jubilaumsgrat mezi Alpspitze a Zugspitze. Ti, kteří ji znají a slezli jí z jedné anebo druhé strany vědí, že tato nádherná hřebenovka rozhodně stojí za to, aby se o ní napsalo.
 

Na „výlet“ ke Ga-Pa vyrážíme dva, já a můj kamarád, který se mnou hor jezdí asi 10 let. Máme společně za sebou více jak deset ledovců, např. Silvretta, Glockner, Venediger, Marmoláda a jiné. Ohledně ferrat se mnou slezl více jak třicet cest, například Grrose Priel, Imster Klettersteig, Civetta, jednodenní přechod Watzmanu a další podobné parády. Oba jsme byli tedy velice zkušení a poměrně fyzicky zdatní. Neříkám to proto, že bych se chtěl vychloubat, ale především proto, aby si každý mohl dokreslit představu o náročnosti této ferratové hřebenovky, neboť celkový popis totiž celkovou náročnost nedokáže vystihnout.
 

Člověk, který se na tuto cestu vydá, by tedy měl mít zkušenosti nejen s ferratami a vysokohorskou turistikou, ale i s klasickým lezením. Taky by každý, kdo se sem chce vypravit, měl vědět, co s ním udělá nadmořská výška kolem cca 3 000 m n. m. (Zugspitze ční do výšky 2 962 m). A o naprosto dokonalém umění pohybu v horském terénu II až IV každého ani nemluvě. A to všechno s batohem, který bude vážit mezi 15–25 kg.
 

Plán cesty je základ

 
Odjezd měl proběhnout v pátek odpoledne. Do Garmische je to v podstatě celou dobu po dálnici, takže plánovaný příjezd byl kolem 23:00 hod do Ga-Pa. Cestou jsme rozhodli, že zvolíme cestu „vzhůru“, tzn. výjezd lanovkou pod Alpspitze, vrchol Alpspitze (2 628 m), sestup do sedla, a pak už šup na hřebenovku. Přespat ze soboty na neděli jsme plánovali v bivaku Hollentalgrathütte. V neděli dopoledne dorazit na Zugspitze (2 962 m) a podle času a fyzické kondice, buď sestoupit anebo sjet zubačkou. Měl jsem z této (delší a náročnější strany) mírné obavy, ale fyzicky jsme na tom byli dobře, takže jsem byl nakonec přemluven…

---

K TÉMATU: Ferratový víkend v Julkách

---

 
A tak jsme v sobotu ráno vyrazili k lanovce, jak se říká u lyžařů na „první lano“. V batohu jídlo na dva až tři dny, slabý spacák, bivakovací vak pro dva, výkonnou čelovku se spoustou náhradních baterek, rychlé a pomalé cukry několik vrstev oblečení od ryze letního až po nepromokavou vrchní vrstvu, kterou taháme na ledovce, samozřejmě lékárničku a mapu oblasti od Alpenvereinu 1:25 000 a každý jsme nesli více jak 6 litrů vody. Na hřebeni totiž voda vůbec není.
 

Lanovka nás vyvezla do dvou tisíc metrů. Odtud jsme se vydali na Alpspitze (2 628 m) cestou Alpspitz-Ferrata (KS2/3-C). Z mého pohledu mírně obtížná se zajímavými rozhledy z Alpspitze, mj. na cestu, kterou jsme se chtěli vydat. Další zajímavostí je i to, že je to opravdu „železná“ cesta – „na cestě je tolik pomocného železa, že by se z toho daly postavit dva tanky T-72“.
 
TIP: Pokud chcete ušetřit síly, vrchol se dá obejít po pravé straně. Jde o cca 100 výškových metrů myšleno nahoru i dolů.
 

Tatranka, jablko a šup dolů a zase nahoru

 
Na vrcholu Alpspitze jsme dali tatranku, jablko a mazali sestupovat do prvního z mnoha sedel, které nás dnes čekalo. Po sestupu bezmála 200 m jsme se dostali do sedla Grießkarsch ve výšce cca 2 450 m, které je posledním místem na trase, ze kterého se dá naprosto v pohodě sestupem vrátit na parkoviště. Další možnou zastávkou je až už zmiňovaný bivak. Počasí nám přálo a i v neděli mělo být krásně, takže jsme vyrazili po hřebenovce na první vrchol Vollkar Spitze (2 630 m). Zdolání tohoto „zubu“ jsme nijak neřešili, protože jsme věděli, že je to jeden z mnoha, který dneska přejdeme. Není čas, ztrácet čas, tak sestupujeme hned k dalšímu sedlu. Takhle jsme postupovali další asi 2-3 hod. Nahoru a dolů, až jsme se kolem třetí hodiny odpoledne přes poslední vrchol dneška Höllental Spitze (2 716 m) konečně dostali k bivaku ve výšce 2 720 m.

---

MOHLO BY ZAJÍMAT: Draze vykoupené ferraty

---

 

Měli jsme za sebou více jak 6 hodin lezení ve skále nebo ferratování. Míst bez jištění je na téhle cestě opravdu mnoho většina je II-IV a narazili jsme na místa, kde ferratové lano chybělo anebo celé části ferrat byly uřezány. Zřejmě staré jištění bylo už nepoužitelné a připravovalo se nové. Naše smůla. Nicméně v těchto místech nám bylo opravdu horko!
 
Pro výstup na Zugspitze je bivak v ideálním místě. A přestože jsme na tom fyzicky nebyli nijak špatně a čas by zřejmě ještě byl, nehodlal jsem riskovat. Přeci jen při dalších několika hodinách lezení přijde únava, nepozornost a 20kg batoh na zádech tomu rozhodně nepřidá. Takže jsme přespali v bivaku, jak bylo původně plánováno. Za tohle rozhodnutí jsme si nakonec děkovali, protože jsme toho měli opravdu plný kecky, jenže to člověk pozná, až když si sedne a sundá bágl a boty…

---

K PŘEČTENÍ: Než vyrazíte na ferraty

---

 

Nahoru, dolů až na Zugspitze

 
Druhý den byl sice kratší ale stejně náročný. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Přibližně v polovině cesty jsme narazili na ústupovku z hřebene, která vede k chatě Knorrhütte. Jen jsme ji minuli a pokračovali na poslední veliký vrchol Innere (2 741 m). Z toho je Zugspitze (2 962 m) vidět jako na dlani. Ale trvalo nám další 2 hod stoupání a klesání než jsme konečně stáli na vrcholu nejvyšší hory. Mezičas byl ale dobrý, ještě nebylo ani poledne. I v tomto úseku od bivaku na Zugspitze jsme narazili na místa II-IV, kde opět chybělo několik desítek metrů fixních lan.
 

Za ty dva dny lezení jsme potkali asi 20 horolezců, kteří šli tuto cestu opačným (méně fyzicky náročným, bezpečnějším) směrem. Původně jich ale bylo 22. Dva horolezce, jednoho Němce a jednoho Itala zachraňoval vrtulník. Oba utrpěli během cesty zranění a nemohli jít dál.
 

Souhrnem

 
Za sobotu a neděli jsme strávili ve skále víc jak 12 hod. Nastoupali a sestoupali jsme více než 2 500 m. Všechnu vodu jsme vypili a klidně jí mohlo být víc. Tato vysokohorská cesta je hodnocena KS4-D. Z mého pohledu je velmi těžká dlouhá a namáhavá. Zejména při lezení skálou obtížnosti až IV bez jištění. Navíc některé nezajištěné úseky byly pro mě velkým nemilým překvapením, které mě stálo poměrně dost psychických sil. A taky nadprůměrně těžký batoh při lezení či ferratování taky není zrovna standardní věc, ale to záleží na každém, co si s sebou nabalí (já radši vezmu o pár věcí víc, než aby něco chybělo).
 
TIP: ROZHODNĚ TUTO CESTU NECHOĎTE PŘI NEJISTÉM, NEBO DOKONCE ŠPATNÉM POČASÍ. Je to hazard se životem nejen vaším, ale i záchranářů, kteří pro vás půjdou/ poletí!
 
Sportu zdar a lezení po hromosvodech zvlášť.
Míra/ Liskamm
 

Foto: Míra/ Liskamm

Diskuze (0) ‹ Zpět