REGISTROVAT

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.



Zážitky

Detail zážitku

Tereza tulákem aneb cesta do Santiaga

100 %

2 hodnocení

Autor: tereza wamberová|1 vložených zážitků
Hodnocení autora: TOP zážitek
Datum absolvování: 05.07.2016 - 31.07.2016
Datum vložení: 16.12.2016
V oblíbených: 7 lidí
Absolvovalo: 1 lidí
Lokalita: Camino de Santiago
Náročnost: Totální masakr

Popis

„Zdá se to, jako bych tuhle cestu šla od narození. S každym dalšim dnem je všechno víc a víc jasnější. Každou noc spát jinde, zase o kousek blíž… nebo dál? Je to takový moje malý tuláctví. Začátek celýho mýho vesmíru. Je to sen, co se stal skutečností a pravda celýho života. Tady a teď. Nic není duležitější. Nadchnout se, uskutečnit, jít, prožívat, nelpět... ŽÍT.“


Nechce se mi popisovat den po dni, každej můj krok, každej novej puchejř a kamínek co se mi dostal do boty, každou bolest při dalšim a dalšim kilometru, litry vypocenýho potu, hektolitry vypitý vody a myšlenky o tom, že to chci vzdát. Tohle všechno jsou samozřejmosti, kterým se člověk na Caminu nevyhne a nemá cenu je nějak rozvádět. Nedá se na to připravit, dá se s tim jedině smířit a jít dál, neposlouchat co ti říká tělo, ale srdce. Nenechat hlavu, aby tě donutila mít strach z nepoznanýho. Setkání s lidma z celýho světa, všechny stromy, oceán, kopce, hory a skály, atmosféra, energie, kultura, vyprahlý cesty, bahno, mlha, brzký rána a pozdní večery, smích a spokojenost, pláč a vyčerpanost, radost a pocit svobody, souznění… To jsou klíčový slova, který ke Caminu patří. O svojí cestě z Bilbaa do Santiaga jsem se s nikým moc nebavila, ty nejkrásnější a nejdůležitější pocity si uchovávám v sobě, asi se bojim, že když je někomu vykváknu, ztratí pro mě takovou hodnotu. A hlavně – Camino je nepopsatelný, to člověk musí zažít.

Abych nějak začala, chtěla bych říct jak jsem se ke Caminu dostala, nebo spíš jak se Camino dostalo ke mně a do mě. Je to lehký a nebudu to nějak rozepisovat. Stačila jedna cestovatelská přednáška, kde jsem zaslechla pár věcí o poutnictví jako takovym, následně jsem šla na další přednášku už jen čistě o Caminu, konkrétně o Camino Francés, pak došlo na koupi knihy Jít spát jít, jít spát jít a byla jsem si jistá, že přesně takový bude moje další dobrodružství. V hlavě mi ale i tak kolovaly nejasný myšlenky o tom, že je to zas jeden z mejch dalších plánů, kterej se někdy určitě uskuteční, ale kdy bude to někdy, to bylo ve hvězdách. Jelikož jsem letos odmaturovala a byly předemnou moje první dlouhý čtyřměsíční prázdniny, řikala jsem si, že je to dobrej impuls k tomu vyrazit někam na celej měsíc. No jo, jenže já jsem člověk, kterej všechno řeší na poslední chvíli a tak i plány o Caminu se dostaly k rodičům měsíc předtim, než jsem plánovala odjet. Nebrali mě vážně, ostatně jako každý moje plány neberou vážně. Dobrodružství jim nic moc neřiká a upřednostňujou pohodlí. To já jsem pravej opak, jediná z rodiny, taková černá ovce, co dělá všechno jinak. A je mi tak dobře! Válendo u moře už mi dlouho nic neřiká, nechci takový pohodlí, pro mě je pohodlí poznávat, dozvídat se o světě vlastníma očima a ne skrz televizní noviny, chci si o všem udělat vlastní obrázek a vlastní úvahy, chci se dostat ze svý komfortní zóny a zažít věci. Vim, že mám v tomhle u rodičů stoprocentní podporu, ale druhá věc je, že se naše názory a cesty poslední dobou rozcházejí. Proto jsem sbírala tak dlouho odvahu jim o Caminu říct. A pak to přišlo, sedli jsme si jeden červnovej večer a začali jsme to probírat. Padali na mě z jejich strany všechny nesmyslný otázky, chtěli po mě, abych jim řekla každej můj naplánovanej krok a všechno do puntíku, kde jakej den budu, co budu dělat, když se stane tohle a támhleto, kdy udělám tohle a tohle.

A já jen mlčela, chtělo se mi brečet, mysleli vždycky jen na to nejhorší a já skoro žádný plány neměla. O tom Camino je, ne?


Prostě jít, nedoufat v nic, nechat plynout čas, nechat ho jít, nechat se překvapit a myslet pozitivně, protože to je ta síla myšlení, která dělá zázraky. Ten večer co jsme si sedli jsme prolomili pár ledů, všechny nás to emočně nějak dostalo, nevím proč, ale byli jsme všichni naměkko a já si potom byla ještě jistější, že tuhle cestu potřebuju podstoupit. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli tomu, abych mohla takovou zkušenost předávat a přesvědčit lidi, že ve světě nejsou jen všemožný špatnosti, o kterých tolik slýcháme. Na světě jsou i krásný věci a ty my často opomíjíme. Existuje jen teď a tady a ikdyž tvoje plány můžou být sebevíc promyšlený, tak pamatuj, že nevíš co se stane zítra.

A tak se nestresuj ze sraček, který stejně nevyřešíš, vyřvi se, vyběhej, vymedituj, vypovídej, ale už se tim netrap!


Neposlouchej co ti řikaj ostatní, neposlouchej hlavu, která se ti snaží říct že na to nemáš, nevymlouvej se, buď ten kdo vezme kontrolu nad svym vlastnim životem a běž! Lehce se to říká a většinou těžko realizuje, já vim, bojuju s tim každej den. Pár dní na to, co se odehrál tenhle večer, kdy jsme s rodičema prolomili ledy už jen kvůli tomu, že jsme vůbec byli schopný si sednout a říct si, co máme na srdci, jsem koupila letenky.

A bylo to tady. Cože? Vážně tam jedu? Vážně mám tu možnost dostat se na mojí první velkou sólo cestu?Neuvědomovala jsem si to. A pak to přišlo. Najednou to tady bylo, v celý svý kráse, v celý svý pravdě a ve vesmíru neznáma.


Přišli smíšený pocity, pláč i smích, strach i odhodlání. Do Bilbaa jsem přiletěla 5. srpna navečer a měla jsem rezervaci v albergue. Na svůj první velkej den jsem byla připravená, měla jsem vytisklou mapu, zjištěnou dopravu, všechno do puntíku promyšlený. A ne, u mě tohle nikdy prostě nějak nefunguje. Začalo to koupí lístku na vlak místo na metro, pak jsem se ztratila v metru a tady v ten moment mi pomohla mladá slečna, dojela se mnou až na místo, kam jsem potřebovala a od týhle chvíle až po konec mojí cesty mě lidi ze Španělska nepřestávali mile překvapovat. Jejich otevřenost, ochota, pozitivní energie, lidskost a úsměv na tváři. Kamkoliv jsem šla, pozdravili mě cizí lidi, popřejou skvělej den, prohodíte pár slov, usmějou se na vás, ikdyž k tomu nemají důvod a dají ti naději, že všichni nejsou jen zašklebený, jak to znám z mejch zkušeností ze života v Praze, kde smrdim od narození. A najednou ti nepřijde divný, že se s tebou začnou bavit neznámí lidi na ulici, darujou ti úsměv, nebo ti prostě jen tak nabídnou pomoc sami od sebe. No, cesta do albergue dopadla dobře, všechno jsem díky ochotě lidí našla a přivítal mě moc milej hospitalero. Usnout nebylo tak jednoduchý, radim ti, že pokud jsi zvyklej usínat v tichu a klidu, vezmi si s sebou špunty do uší! Základ výbavy na Camino, o tom není pochyb. Celou noc jsem probděla. Už jen myšlenky o tom, co mě následující dny čeká, mi nedovolovaly spát.


A pak, následující ráno, moje Camino začalo. Hned jak jsem narazila na první mušli na chodníku jsem zajásala a jako správnej nadšenec každejch maličkostí jsem si jí musela okamžitě vyfotit. Nejlíp ze všech úhlů, ŽEJO! No tak dobrý, po deseti minutách focení mušličky vytesaný v chodníku jsem se vydala dál. A šla a šla a cejtila jsem se skvěle. Nevěděla jsem, kam ten den dojdu, ale prvních 12 km uteklo tak rychle, že jsem si řekla, že půjdu dál, a kilometry tak nějak ubýhaly a ubýhaly a já ve svůj první velkej den ušla krásnejch 30 kiláčků. Polovinu cesty mi dělal společnost jeden starší pán z Madridu, Tony, co chodil Camino na etapy, vždycky když měl tejden volna, ušel další kus cesty. V podstatě jsem se ve městě neztratila jen díky tomu, že byl semnou Tony, kterej měl mobilní příručku. V albergue bylo plno a tak hned první den přišel na řadu stan na takový malý zahrádce hned vedle ubytovny. Bylo lehce po pátý a já nevěděla co udělat se zbylim časem, byla jsem teda připravená vyrazit do města na menší obhlídku a pofel na pláži a sehnat si něco k jídlu. Do cesty se mi postavil jeden klučina, podle úsměvu a toho skvělýho přízvuku to byl jasnej amík, a měla jsem pravdu. Neváhal a zeptal se mě, co mám teď v plánu a jestli se s nim nechci jít toulat do města. A já totalně nadšená vykřikla YEEES!

„It's not about the destination, it's about the journey Tereza!“


A tak mezi náma započalo takový naše malý Camino přátelství, souznění a vzájemný pochopení. A přesně tohle je ten případ, u kterýho mám strach, že kdybych se o něm moc rozkecala, tak pro mě ztratí takovou důležitost a hodnotu, jakou pro mě teď má. Řeknu ti jen jediný – lidi jsou krásný bytosti a můžou tě naučit víc, než si myslíš. Strávili jsme s Loganem nezapomenutelný chvíle souznění, vzájemný důvěry a mockrát jsme se sobě svěřili s osobníma věcma.


Teď vim, že jen obyčejný díky dokáže hodně, že slova jsou prostě někdy až moc a bohatě stačí přítomnost toho druhýho, aby ti bylo líp a hodil jsi chmury za hlavu. Sdílení je nedílnou součástí našich životů a když nesdílíš, ničeho se ti nedostává. Je to tak, jednoduchý pravidlo, zákon, kterej funguje na všechno.


Následujích pár dní jsme se teda vydávali na cestu spolu, a jak jsem se postupně s Caminem sžívala, chytla mě touha vydat se na cestu konečně sama. Tížilo mě svědomí a uvědomila jsem si, že jsem na našem společnym chození už celkem závislá a ještě jsem neokusila tu naprostou svobodu, kdy je člověk sám. A tak ta chvíle, kdy jsem musela říct Loganovi sbohem, přišla jednoho dne ráno, v albergue na malebnym kopci v San Esteban, asi týden po začátku mojí cesty. Objali jsme se a rozloučili s tim, že se znovu potkáme v Santiagu a já v jeho očích viděla, že naprosto chápe, proč se s nim loučim a nemusela jsem mu nic vysvětlovat. Věděl to. Pokračoval cestu na Camino primitivo, a já měla od začátku v plánu pokračovat dál po pobřeží. Můj názor se ale začal měnit, jak jsem od všech slýchala, jak je Camino primitivo úžasný. Nedalo mi to, našla jsem si o něm víc info a žasla jsem nad všema kopcema, lesy, údolíma, horama a skaliskama, kterýma Camino primitivo prochází. Pořád jsem ale věřila vlastní hlavě, že se budu držet plánu přesně tak, jak jsem ho měla vymyšlenej. (TVRDOHLAVEC!) Můj instinkt a srdce mi ale řikali něco jinýho a já ty pocity zazdívala. Každopádně po dalších dvou dnech pokračování po pobřeží se skupinkou skvělejch lidí, který jsem za první dny cesty potkala několikrát, jsem si řekla, že už toho mám dost, že pořád někoho následuju a vyhejbám se tomu dělat vlastní rozhodnutí.

Terezo, ser na to, seber se a udělej to, co musíš!


Sebrala jsem se ráno pár kilometrů před Gijonem, sdělila ostatním, že takhle dál nemůžu, že se musim vrátit. Chápali to a řikali, že v mejch očích viděj to nadšení pro tohle rozhodnutí. Rozloučila jsem se s nima, sbalila si věci a vydala se na autobus směrem do Ovieda. Vyzařovala ze mě sebedůvěra a odhodlání a já cejtila, že konečně dělám rozhodnutí jen sama za sebe a to je sakra dobrej pocit.

V tu chvíli přišel ten krásnej pocit nezávislosti, otevřenosti, následování srdce a instinktu, samoty a zbavení se toho být jen další ovce v tomhle obrovskym stádu.


Možná, že právě v tu chvíli teprve začalo moje pravý Camino, protože už tam nebyl nikdo, koho jsem znala, kdo by mě během cesty nakopnul a namotivoval k tomu jít dál, už jsem to byla jen já a cesta. Následující ráno bylo tak uvolněný! Adrenalin a euforie, východ slunce, kopce a ranní rosa… Všechno jsem najednou vnímala uplně jinak. Dýchala jsem vlhkost lesa, žár slunečních paprsků na vrcholcích kopců, svobodu, ticho, samu sebe… Nikdy jsem nezažila, co je to opravdový ticho, dokud jsem ten jeden osudovej den nevyšplhala na nejvyšší vrcholek, kterej mě ten den čekal. Koukala jsem na mraky valící se přes okolní kopce.

Slyšela jsem jen svůj tlukot srdce. Takový ticho tam bylo. Viděla jsem divoký koně na kopci naproti. Kéžby tenhle moment mohl přožít každej. Neznala jsem co bylo, co bude, kdo jsem, odkud jsem, kdo jsou mí rodiče, sourozenci a jak jsem se tam dostala. Čas jako by se zastavil. Neexistoval. Bylo jen TEĎ. Vážně jsem tam byla, v tom hlubokym přitomnym okamžiku. Zmizela přítomnost ega, změnily se priority.



Otevřela jsem se všemu a všem a naopak. Nejcennější věcí se stalo SDÍLENÍ. Radosti, úsměvu, smutku, životních příběhů, svačiny, zbytku vody… Všeho, co můžeš nabídnout. Pozoruj a vnímej, nauč se mít největší potěšení z toho, že někomu vykouzlíš úsměv v duši. Je to upřímná věc, která se nedá koupit ani prodat, je tak moc obyčejná a jednoduchá, a přesto jí není dostatek.

Následující dny byly ty nejšťastnější v mym životě.


Všechno mi dávalo smysl. Večery jsem trávila s ostatníma poutníka, psanim deníku, procházkama, čajovánim, přemýšlenim, pozorovánim, poznáváním ostatních lidí, popíjením vína, poslechem kytary, smíchem, se stovkou národností a obličejů, ve vesmíru. Vybavuju si obličeje všech, který jsem za cestu potkala, ale jména jsou mi neznámá. Je to vtipný, že ti někdo sdělí polovinu svýho životního příběhu, povídáte si spolu pár hodin a dokonce se cestou potkáte víckrát, ale jména si nesdělíte. A proč taky. Je to jen oslovení, název, přídělený jméno stejně tak jako každej dům má přidělený číslo. Jméno nepotřebuješ znát. Stačí, když poznáš toho člověka. Jo… nebo se potkáte v Santiagu před katedrálou, dlouze se na sebe podíváte, začnete se strašně smát a aniž by jeden z vás cokoliv řekl, podáte si ruce a konečně se představíte jménem. Ježiš, jak já na to ráda vzpomínám. Na všechno. Začneš poslouchat víc srdce než svoji fyzickou schránku. Pět dní jsem chodila s oteklym kotníkem. A řikám ti, že ta bolest byla pekelná. le tak nějak se mi podařilo to přijmout a jeden den, kolem poledne na cestě, kdy už jsem se na ten kotník vážně naštvala, jsem si s nim promluvila. „Můžeš mi říct, co to zkoušíš? Stejně ti je jasný, že chodit nepřestanu. Takže se koukej dát do kupy, seber se a uvědom si, že já se tě nebojim.“ Ano, taková byla promluva s mym kotníkem, kterej druhej den navečer vážně dostal rozum a přestal bolet. Takovejch promluv bylo víc. Jakože fakt, hrozně moc. S každou částí mýho těla, sama se sebou. A přišlo mi to úplně dokonalý. Když si chceš povídat a nemáš s kym, začni mluvit sama na sebe, pak si to uvědom, chytni výtlem, rozdejchej to a pokračuj dál. Takový stavy tě čekaj na cestě taky. A víš co? Je to tak skvělý!!! Poslední kilometry před Santiagem začaly ubíhat až děsivě rychle.

Chci aby to skončilo? Chci se vrátit do stereotypu svýho života? Jak já se na to snažila nemyslet. Na konec něčeho, co nedávno teprve začalo. A vim, jak jsem si řikala, že se nevrátim zpátky do zajetech kolejí... ale jde to vůbec?



Dvacet! Posledních dvacet! Ne a ne a ne. Najednou to tu bylo. Konec. Finito. Ten den bylo všude kolem mě plno lásky. Všem nám docházelo, co to číslo „dvacet“ znamená, že zítra už budem v cíli. Přijde loučení a to očekáváný prozření a naplnění, s kterym do Santiaga jdeme. A přišlo vůbec? Celý odpoledne jsme trávili pospolu, u vína, za hudby Bena Howarda, na sluníčku, pod hvězdama.

Jít spát znamenalo probudit se do posledního dne a to nikdo nechtěl.


Probděli jsme celou noc, plní nadšení a očekávání jsme si nikdo pořád nechtěli připustit, že to zítřkem všechno končí. Ráno, po čtvrtý hodině, se vydáváme na náš poslední úsek. Pamatuju si tu nadšenost a bušení srdce. Šli jsme tak rychle, vybíhali jsme kopce, brečeli smíchy u vyprávění zážitků, abychom nikdo nemysleli na to, že jsme skoro v cíli. A pak se to objevilo. Stáli jsme tam, na kopci a viděli to. SANTIAGO! Bylo tam, přímo před náma a my se na něj koukali tak dlouho, než jsme dostali odvahu vydat se tam. Chytli jsme se za ruce a společně došli tam, kam ročně směřuje statisíce poutníků. Ta atmosféra před katedrálou, husí kůže, nadšení, setkání s ostatními poutníky z cesty, objetí a objetí a objetí a objetí a plechovka studenýho piva! Svatojakubská mše v katedrále byla ta očekáváná událost. Byla jsem tam, přesně jako v tom filmu. Poslouchala toho svatýho týpka, co mluvil střídavě španělsky a latinsky a v tu chvíli mi došlo, že cíl je ten nejmenší detail všech cest a je to právě cesta, která je ze všeho nejkrásnější a nejdůležitější. Ten den odpoledne mi jel autobus zpátky do Bilbaa.

Přála jsem si bejt dost velkej rebel a nevracet se domu, protože mym domovem bylo teď Španělsko. Žádný loučení s nikym neproběhlo, protože přeci žádný „sbohem“ neexistuje, existuje jen „uvidíme se brzy“.


Jo pamatuju si to moc dobře... jak jsem celou noc v tom pitomym autobuse zpátky do Bilbaa probrečela. Za 10 hodin jízdy ze Santiaga jsem byla zpátky na místě, odkud jsem vycházela. Pitomejch 10 hodin jsem se vracela cestou, kterou jsem měsíc šla po svejch. Domu jsem přiletěla bez krosny, zatoulala se v Paříži, kde jsem přestupovala. A tak jsem se zase ocitla v Praze na letišti. Opálená jak uhel, s malym batohem na zádech. Rodiče nevěděli, že už jsem doma, řekla jsem jim, že přiletim až pozdě večer. Chtěla jsem domu jet sama a ještě si pohrávat s myšlenkama. Dokonce jsem přemejšlela, že z letiště dojdu po svejch až domu, haha. Byla jsem jak v jinym světě. Tak nešťastná a tak prázdná. Protože můj domov byl v tu chvíli někde úplně jinde s někym úplně jinym. První dny doma byly tak těžký. Chybělo mi bejt každej den na jinym místě, ty pozitivní, láskyplný a upřímný lidi. Chyběl mi domov. Trápila jsem se. Pak to nachvíli pominulo. Čím dál víc času ale uplynulo od Camina, tím víc mi Camino chybí, tím víc si hlouběji uvědomuju pocity z cesty a tolik tý lásky, která mě celou cestu doprovázela. Jak to jednou okusíš, pohltí tě to, dostane se ti to pod kůži, do krve, do srdce a budeš ty pocity vyhledávat všude a ve všech. Dostane tě to a budeš chtít víc. Už se nespokojíš s tim málem, který ti přijde běžný, s tou prázdnotou, s kterou se občas potkáš. Znovu chceš cejtit to neuvěřitelný naplnění, který během cesty zažíváš.

Jediný, co si teď ze srdce přeju, je vrátit se tam a potkat tam třeba i Tebe!


Tereza

Absolvovali

Mají v oblíbených

Související zážitky

Diskuze (14)
Hodnocení a recenze (2)

Recenze

tereza wamberová| 16.12.2016 |

Jan Kutiš| 19.12.2016 |

Super, moc hezky napsaný. Doufám ze jednou taky prožiju.

Komentáře

18.12.2016 01:06| Venca

Uplne mi prijde jako bych to psal ja. :-) :-) :-)

Re: Venca

27.12.2016 17:27| tereza w.

:-)

18.12.2016 09:45| Libuse LEVA

Muj manzel sel Camino Francès z Puy-en-Velay pres Santiago az k Fisterre, od dubna do cervence 2015. Pristi rok se chce vydat po Via del Platta, pres Santiago az do Fatimy. Mozna, ze se nekde potkate.... Jeho blog je serge1.blog.free.fr

Re: Libuse LEVA

27.12.2016 17:27| tereza w.

Díky, na blog se podívám :)

18.12.2016 14:27| Lucka

Moc díky za upřímné sdílení :) Přeju hodně šťastných kroků. :)

Re: Lucka

27.12.2016 17:23| tereza w.

MOckrát děkuji, i Vám :)

18.12.2016 20:34| Tereza Z

Moc hezky napsaný článek!! :-) Šla jsem 300 km do Santiaga po Caminu Francés na přelomu září/října a to, co popisuješ, jak Tě dostalo to prostředí, lidé, pocit, že někam patříš a že právě tam jsi správně, ... to všechno mi mluví z duše, .. :-)

Re: Tereza Z

27.12.2016 17:24| tereza w.

Tak to jsem moc ráda, že mé vyprávění splnilo účel :)

19.12.2016 14:10| hana vlková

děkuji za krásné vyprávění. Je mi 70 let a letos jsem šla svoje třetí Camíno. První bylo z Bilba až do Santiaga. Bylo první a pro mne to nejkrásnější. Druhé bylo z Portugalete podél pobřeží. Nádhera. Letos jsem šla Primitivo z Ovidea. Bylo krásné, ale velmi namáhavé.Tuto cestu jsem si nadělila k té sedmdesátce.Jak říkáte, rád se člověk vrací. Ještě aspon jednou bych se chtěla vrátit. Bud jen udělat Santiago Fistea - Muxie Santiago nebo kousek Francouzké.Přeji Vám hodně zážitků Hana

Re: hana vlková

27.12.2016 17:25| tereza w.

Přeji, ať se Vám návrat ještě nejméně jednou podaří :) Buen Camino

19.12.2016 18:58| Renata U.

Letos v červnu jsem šla s kamarádkou Camino Portugues - Porto - Santiago...je nám 50+, rozhodnutí zrálo pár let, nic lepšího jsem dosud nezažila a z letiště jsem chtěla jít domů také pěšky...ta CESTA mi dala smysl pro další část života, jakákoliv cesta i když tahle byla se vším všudy nejvíc nejlepší...v březnu letíme do Vietnamu a už navždy s báglem ...a určitě se na Camino chci vrátit...je skvělé, jak věk na cestě nehraje roli a lidem přináší radost a .....etc. hodně štěstí Bon Camino!!!

Re: Renata U.

27.12.2016 17:25| tereza w.

Děkuji a Buen Camino! :)

21.12.2016 23:22| Tereza

Moc děkuji za krásné sdílení. Těším se, až se tam také dostanu:-)

Re: Tereza

27.12.2016 17:26| tereza w.

Já děkuji za Vaši reakci a přeju hodně štěstí na Caminu :)

Banner