REGISTROVAT

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.

Začněte den s Outfanatic.com
Zpět

Pádlování na nafukovačce v Amazonii

05.01.2015 |Jana Tylová | Voda a lodě

V roce 2012 jsme si během naší cesty po Latinské Americe sjeli i kousek jednoho z přítoků Amazonky, řeky Shiripuno. A protože to byl outdoor v pravém slova smyslu, a navíc bez vymožeností jako jsou kvalitní kajaky, pádla nebo vesty (ty tam asi neznají), rozhodli jsme se o tento zážitek podělit s vámi, ostatními outdooristy. Dostali jsme se totiž nejen do vysněné džungle, ale taky na území nebezpečných indiánských kmenů, o kterých dodnes nikdo nic neví. Jen málo lidí je vidělo a přežilo to. My je neviděli, ale i tak jsme si to rozhodně užili.

Voda je jako Sázava po dešti, jen tu džungli u nás nenajdete, Foto: Michal Tyl


Území kolem řeky Shiripuno je součástí národního parku Yasuní (UNESCO) a z velké části patří indiánskému kmeni Waorani, takže vstup je povolen jen v doprovodu místního průvodce. K řece jsme se dostali z malého městečka Coca, kam jsme se dokodrcali po celonoční jízdě v těsném autobuse z Guayaquilu, největšího města v Ekvádoru.

S náčelníkem v hlavní chýši

S náčelníkem v hlavní chýši

U řeky jsme nafoukli naše dvě kánoe (na jedné jsme seděli my dva, na druhé průvodce Diego), naložili na ně veškeré vybavení včetně pitné vody na celou trasu a vyrazili na cestu. Měly nás čekat 4 dny pádlování džunglí dolů po proudu a pak 2 dny návrat motorovou lodí zpět nahoru. Původní plán byl takový, že se s motorovou lodí uvidíme každý den večer.

To se ale změnilo hned druhý den ráno. Loď zůstává na horním toku řeky v první komunitě Waorani, zatímco my pokračujeme bez ní na nafukovačkách dál po proudu. Jediná naše jistota, že se budeme schopni vrátit zpět nahoru, má být kousek papírku v naší kapse. Na něm je vzkaz od indiánů v prvním táboře pro indiány v posledním táboře, že máme předplacený benzín. A tak jen doufáme, že i na dolním toku disponují motorovou lodí.


Co nás ale v tu chvíli rozesmálo, byla odpověď od našeho průvodce na dotaz, jak by teď řešil případný problém. Jeho původní heslo „bezpečnost především – bez doprovodné lodi nejedu!“ se totiž během vteřiny změnilo na „a co by se jako mělo stát?“.

Nečekaná novinka: čeká nás průjezd územím nebezpečných divochů


Tohle ale nebyla jediná novinka, která nás to ráno čekala. Diego nám prý zapomněl dopředu říct, že jeden úsek naší řeky (cca 30 km) obývají divoké indiánské kmeny, které někdy zabíjejí  návštěvníky vstupující na jejich území. Plán zněl přejet území pokud možno rychle, potichu a bez vystupování na břeh, protože tak na nás prý nezaútočí. Takže zpráva ohledně zrušení doprovodné lodi nám vzápětí připadala v podstatě nepodstatná. Každopádně vracet jsme se už nechtěli a projet na kánoi nedotknutelné území obývané jedním z posledních divokých a izolovaných kmenů v srdci amazonského pralesa, o kterém nikdo dodnes nic neví, nám přišlo jako obrovský zážitek, takže jsme se rozhodli to risknout.

Anakonda

I když jsme Diegovi rychle přestali věřit nos mezi očima, v džungli se evidentně docela vyznal. Provedl nás několika nočními a denními treky a našel nám spoustu zvířat, včetně skoro třímetrové anakondy, kterou jsme si fotili z nafukovačky ze dvou metrů. K tomu jsme našli spoustu dalších hadů, kajmanů, vodních želv, opic, papoušků Ara, tukanů, nádherných tropických žab a dokonce mravenečníka, což je údajně docela vzácnost. Taky jsme viděli rodinku obřích říčních vyder, které jsou kvůli lovu pro kožešinu extrémně vzácným a ohroženým druhem Amazonie. Jejich celková populace v Jižní Americe je možná něco kolem 2000 jedinců.

A je to tady...


Čtvrtý den ráno jsme s nejistým očekáváním vpluli na území divokých indiánských kmenů Tagaeri a Taromenane, které jen pár lidí vidělo a přežilo to, ale neexistuje jediná jejich fotka. Všechno probíhalo celkem poklidně, až na podivné zvuky ozývající se z džungle, které jsme nikde jinde než v tomto úseku řeky nezaslechli. Zvuky někdy silně připomínaly lidský hlas a občas se na břehu ozvalo nápadné prasknutí zlomené větve v křoví, které podle nás i průvodce nemohlo pocházet od zvířete. Navíc jsme hned ráno zahlédli na břehu jednoduché konstrukce z větví, které byly pozůstatkem tábora divochů.

Část cesty jsme si byli hodně jistí, že nás někdo sleduje, ale z nějakého důvodu jsme měli pocit, že na tři osamělé návštěvníky v tichých nafukovacích kánoích nikdo útočit nebude. Indiánům jde podle všeho hlavně o ochranu vlastního teritoria před hlukem civilizace, těžbou dřeva a dalšími vlivy, které narušují jejich život.

Pozůstatky tábořiště divochů kmene Tagaeri a Taromenane

Pozůstatky tábořiště divochů kmene Tagaeri a Taromenane

My jsme ale jeli v klidu a potichu. Byly to vzrušující hodiny pádlování tajemnou džunglí s pocitem, že nejsme sami a že si skupinky divokých indiánů o nás předávají signály směrem dolů po proudu. Měli jsme ale teorii stejnou jako u většiny zvířat – pokud pro ně nepředstavujeme hrozbu a nerušíme je, neměli by nás napadnout. Takže velký pocit ohrožení jsme, až na několik momentů, neměli.

Z dobrodružné nálady nás probraly až historky indiánů Waorani z poslední komunity, u které jsme spali. Během cesty zpět po řece nahoru nám totiž na motorové lodi neustále ukazovali místa, kde bylo divochy zabito tolik a tolik lidí tehdy a tehdy, jindy v jiném úseku zase napadeno tolik lidí, a podobně. Všechno pak ještě umocnily další informace, které jsme získali po našem návratu do Cocy. Podle nich je nebezpečí útoků a navíc únosů žen ještě podstatně větší, než jsme si původně mysleli. V podstatě se sem pádlovat prakticky vůbec nejezdí.

Naše chýše u indiánů kmene Waorani

Kmen indiánů Waorani


Zajímavé bylo i trávení času v indiánských komunitách, u kterých jsme během cesty 2krát nocovali. Mladší generace už je celkem propojena s civilizací – chodí oblečeni, umí číst a psát a mluví španělsky. Starší chodí skoro nazí a špaňelsky mluví jen trochu. Neumí psát ani číst a žijí životem blízkým přírodě. Vlastně ani nevědí kolik je jim let, protože čas pro ně prostě neexistuje. Když se jich člověk zeptá, kolik je jejich vnučce, tak se dozví, že se narodila, když strýci zemřela koza.


Jejich geografické chápání sahá tak nanejvýš k tomu, že kousek od nich existuje město Coca. Jen někteří z nich vědí, že o kousek dál je Quito. Netuší, že žijí ve státě Ekvádor nebo že existují taky jiné země, natož kontinenty. Vysvětlování, odkud jsme k nim přišli, tudíž nemělo žádný význam.

Na druhou stranu si podle všeho žijí v klidu a moc spokojeně – většinu potřeb od jídla po léky pokryje džungle, pořád se usmívají, nic nehledají, za ničím se nehoní. Máme se hodně co učit…

Foto: Michal Tyl
Více z cest Jany a Michala najdete na webu Za zvířaty.

Zpět




Komentáře

08.01.2015 08:46| Petr Petr P.

Ahoj, mohli byste mi prosím říct, jaké jste měli očkování? Koukám, že do Ekvádoru je povinná žlutá zimnice, žloutenka a břišní tyfus. Měli jste ještě nějaké další? A dělali jste něco proti takovým těm breberkám, co žijou ve vodě a zavrtávaj se lidem pod kůži? Díky.

Re: Petr Petr P.

08.01.2015 11:23| Jana T.

Ahoj Petře, měli jsme jen to, co píšeš (tedy žloutenku, zimnici a břišní tyfus). Proti vodním breberkám jsme nic nedělali a naštěstí jsme nic nechytli. Nejlepší prevence je prostě se v řekách nekoupat, což jsme ale nedodrželi. Ještě je dobré mít u sebe antimalarika. Určitě je vzít z Prahy, protože na místě se nedaly sehnat, proto jsme my byli bez nich.

Související články

04.10.2016

Jak přečíst stupnici obtížnosti WW

06.09.2016

Začíná potoková sezóna

18.08.2016

Virtuální realita, budoucnost outdoorového sportování?

Zpět

Hledat

Kdo je na Outfanatic.com (3 389 lidí)


Banner