REGISTROVAT

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.

Začněte den s Outfanatic.com
Zpět

Cyklistický závod 1000 mil z pohledu první ženy v cíli

29.08.2014 |Pe | Cyklistika, Extrémní závody

Extrémní závod 1000 mil, jehož trasa vede napříč Českou a Slovenskou republikou, se letos v létě jel už počtvrté. Závodníci (cyklisté, běžci, koloběžkáři i chodci) během něj musejí dodržet stanovenou trasu, kdy, kde a jestli budou odpočívat a spát si ale určují sami. Letos se na start postavilo 116 závodníků, cíle jich dosáhla necelá polovina (53). Přinášíme vám rozhovor s Peggy Marvanovou (Profil na OVP), která si letos (stejně jako loni) dojela pro vítězství v ženské kategorii a 11. místo celkem. Prvnímu cyklistovi letos na absolvování trasy stačilo 8 dní, jako poslední do cíle dorazil po 20 dnech chodec. Peggy cíle dosáhla po 11 dnech šlapání, během kterých zhubla 4,6 kila.

Chodidla v cíli


Jak se Ti letos jelo, jaký máš ze závodu celkový pocit takto s časovým odstupem?

První tři dny se mi jelo opravdu špatně. Byla jsem ještě z nervozity před závodem nevyspalá, a ačkoli jsem celý rok nemyslela na nic jiného než na míle, tak jsem na trati nemohla přijít na důvod, proč jedu a znovu dobrovolně trpím. Trvalo mi celé tři dny, než jsem přehodnotila řeči, které se na mě valily ze všech stran. Docela dost lidí mě totiž vnímalo jako favoritku a říkalo mi, že jedu vyhrát. Do chvíle, co jsem myslela na ně a jela „vyhrát”, se mi jelo zle.

Po třech dnech jsem se zas přepnula do starého dobrého režimu mílí a uvědomila si, že nejedu nikoho porážet a nad někým vítězit… „Jedu přežít a zvítězit sama nad sebou!” To jsem si od třetího dne opakovala dokola jako nějaké zaklínadlo a v klidu si šlapala bez krizí. Krize mě potkaly pak až poslední dva dny, kdy byl cíl sice na kilometry už dost blízko, ale časově stále hodně daleko. A protože spánku už bylo málo, tak moje tělo dost skuhralo.

Finish (11d 1h 13m)

Finish (11d 1h 13m)

Kdybych vzdala, nevydržela bych sama se sebou v jednom těle


Byly během závodu chvíle, kdy jsi měla chuť to otočit směr domov? Byly nějaké závažnější krize? Pokud ano, kde a proč?

Ano, takových chvil jsem měla hodně. Hlavně ty první tři dny, kdy jsem měla před sebou skoro celou trasu a kilometry neubývaly.

Minulý rok jsem na vzdávání nepomyslela ani jednou, ale letos se mě ty myšlenky nějak nechtěly pustit. Myšlenek o vzdání bylo hodně, ale odvahu jsem na to stejně neměla. Kdybych vzdala? To bych pak sama se sebou nevydržela v jednom těle. Nevím, zda bych se s tím vůbec někdy srovnala. Vzdát by pro mě znamenalo rok nedočkavě čekat, a pak se zas vrátit zpět na trať. S touhou dokázat si, že na to opravdu mám. To by bylo zbytečně moc složité, tak jsem se raději vždy rozhodla pro variantu dojet do cíle letos.

Hodně těžký pro mě byl úsek 100 km před CP3 – Vizovické vrchy. Ta červená turistická byla opravdu nekonečný peklíčko. Myslela jsem, že po polovině závodu může být tak max. 30 km hnusu a tlačení, jak tomu bylo loni. Po třicátém kilometru jsem tedy očekávala konec, ale ve výsledku to bylo nekonečných 94 kilometrů, což mě dost psychicky vyčerpalo.

Celkově od CP2 se dle mého trať mnohonásobně ztížila a protože jsem to neočekávala, tak jsem trochu psychicky trpěla. Když je člověk v očekávání, že přijde pohodový úsek, a on tam není, tak to ubere energii. Proto jet podruhé pro mě bylo rozhodně těžší než poprvé.

Kolo udržované v čistotě

Kolo udržované v čistotě

Většinu trati jsem jela s Adamem Záviškou. Společná jízda sice znamenala více pauz, ale ve výsledku nám to oběma na psychické síle přidávalo. Při jízdě s Adamem jsem věděla, že pokud dojede on, tak ani já na tuty nevzdám. Když jsme 130 kilometrů pře cílem vjeli do trnitého úseku a začali píchat jednu duši za druhou, tak jsme byli oba úplně hotoví a koukali jsme na sebe úplně naštvaně.

Duše jsme vyměnili („v tom bahně dost hegeš… měla jsem bahno všude… i v puse“) a přes ten úsek s trnitými odřezky kola přenesli. Ale i tak se můj zadní plášť rozhodl zlobit a ačkoli jsem ho nespočetkrát prohmatávala, tak jsem od této chvíle až do cíle řešila stále jen defekty a dofukování zadního kola. Přenést se přes časové ztráty tímto způsobené bylo pro mě těžké.

Jako šílená jsem se rozběhla s touhou najít východ z toho pekla


Naprosto největší krizi jsem zažila po dobrodění druhé řeky. Myslela jsem si, že si cestu dobře pamatuji a že vede doleva. Protože jsme stáli s Adamem v křoví, kde nám navigace úplně nefungovala a pořád odskakovala, tak jsme se řídili jen mým instinktem (který byl přesně o 180° vadný). Chtěli jsme vyjít z toho křoví, ale protože bylo půl čtvrté ráno a naše mozky už úplně nevnímaly, tak jsme hodinu a půl jen chodili do kolečka (prostě jsme vždy vyrazili směrem pryč od vody a za chvíli zase vyšli u původního místa – u vody). Ta „džungle“ nás dočista dostala a my to, že se stále jen točíme, zjistili až po hodině a půl! Pak mi ruplo v bedně, už jsem strašně chtěla pryč. Dalo by se to popsat jako klaustrofobický záchvat, kdy už jsem šíleně chtěla z té džungle utéct a vyjít na louce.

Brody

Brody

A tak jsem zešílela a rozběhla jsem se s touhou najít východ z toho pekla. K mé smůle to bylo přesně v tom vadném směru. Běžela jsem asi tak 10–15 minut a pak jsem zjistila, že nejdu po cestě, ani žádné pěšince… Že se prostě jen prodírám kopřivami, trním větším než já. Otočila jsem se a chtěla se vrátit, ale to už jsem nevěděla, ani odkud jsem přišla.

Zamotala jsem se a ztratila. Bez kola, navigace, bez Adama a mimo trasu. Kdyby se mě pokoušel někdo najít, tak by mě v tom křoví jistě nikdy nenašel. Přes to husté křoví nebylo vidět nic, ani obloha. Začala jsem hystericky křičet „Adame” a rychle běhat na všemožné strany. Chtěla jsem vždycky držet směr, ale to moc dobře nešlo. Jak se mi kopřivy zasekávaly o boty a kotníky a já je prudkými a hysterickými pohyby nohou trhala, tak jsem byla požahaná až do spálení. Adam mě neslyšel, byla jsem moc daleko a křoví byla dost silná izolace.

Kdyby mi to pomohlo, tak se tam na místě rozbrečím. Zoufale jsem řvala a běhala ještě takových 30 minut a pak jsem dorazila k řece. Ihned jsem do ní skočila se schladit a po krátkém přemýšlení, jestli je Adam pode mnou nebo nade mnou, jsem se vydala správným směrem a doplavala zpět. Když jsem ho uviděla, skoro jsem brečela štěstím a chtěla ho obejmout. Bylo mi jedno, kolik času jsem tím ztratila, byla jsem ráda, že jsem s ním. Ten pocit, to se ani nedá popsat…

Adam našel cestu skoro hned po tom, co jsem utekla do „nikam“ a pokračovali jsme dál. Moje nohy se jen zhoršovaly a do cíle dojely jen tak tak. Jsem si jista, že ani o kilometr dál bych nedojela.

Studánková voda - hlavní zdroj pitného režimu

Studánková voda - hlavní zdroj pitného režimu

Poslední tři dny jsme spánek skoro vyřadili


Kde se Ti naopak jelo nejlépe?

Moc jsem si užívala Krkonoše. Miluji to místo a podrobně znám skoro každý kámen, co tam leží. V zimě tam každým rokem prožívám mnoho těžkých chvil a vidět ty místa při mílích je pro mě odměna. Dvoračky, noční tlačení na Výrovku, na Horní Malou Úpu, výhledy na hvězdnou oblohu – nic z toho nemělo chybu.

Závodníci si hodně stěžovali na kopec Maguru a traséra označili za magora. A podle fotek to byla opravdu chuťovka. Máš taky nějaký vzkaz pro traséra, nebo jsi byla s trasou spokojená?

Magura byla fajn. Byla to taková trochu jistota, že až ji přetrpím, tak budu mít chvíli klid a trasa se zase zlepší. Paradoxně mám ty krátké, úderné a strmé kopce raději než ty táhlé, dlouhé a asfaltové, na kterých většinou usínám.

Druhá žena v cíli - Vlaďka Vozáková

Druhá žena v cíli - Vlaďka Vozáková

Jak jsi během závodu řešila spánek?


Zprvu jsem spala 4–5 hodin, a ačkoli jsem před rokem spánek měla kratší, tak jsem letos byla na kilometry výkonnější. Z toho důvodu jsem delší spánek držela skoro až do cíle.

Přečtěte si také dříve publikovaný článek Převýšení 40 000 m na jediném závodě? Rozhovor s ultra-bikerkou Peggy Marvanovou.

Jen poslední tři dny jsme společně s Adamem spánek skoro vyřadili. Tři dny před cílem jsme spali okolo tří hodin. Předposlední noc jsme spali třikrát přibližně na půl hodinu a poslední noc také třikrát, ale už jen bez spacáku v termoizolační fólii a vždy na deset minut. Ono i těch deset minut dodá hodně energie. Jít úplně nonstop by se po tolika dnech zátěže nevyplatilo.

Bidon na oplachování cementového bahna, krém na zadek, ale žádnou karimatku


Jak jsi letos pořešila výbavu? Jaká byla váha? Co Ti chybělo, nebo naopak přebývalo?

Váhu jsem řešila nejvíc ze všeho. Vadilo mi těžké kolo, které jsem sice skoro o kilo ulehčila pár dní před startem, ale i tak v mé nejmenší velikosti rámu mělo 11,7 kg (v porovnání s loňskem, kdy jsem jela na 14kg kole, to však byl obrovský posun).

Okouzlující západy a východy slunce

Okouzlující západy a východy slunce

Dále jsem na kole měla bidon naplněný vším nářadím a povinnou výbavou. Bidon jsem táhla především na oplachování kola v případě „cementového“ bahna. Využila jsem ho opravdu hodně a myslím, že je to hlavní důvod, proč jsem neměla žádné problémy s přehazovačkou!

Na kole jsem měla ještě zadní brašnu Everbike se spacákem a termoizolační fólií. To vážilo kompletně jen 800 gramů. Nic jako karimatku ani žďárák jsem z důvodu váhy nebrala. Mě spaní takhle nalehko nepřipadá nijak nepříjemné, i když ostatní s tím mají problém. Kupříkladu když jsem nahlodala svého spolujezdce Adama, ať se s alumatkou zbytečně netahá a vyhodila mu ji, tak mi to pak dlouze vyčítal. :)

Peníze jsem měla převážně schované v řídítkách kola. Jen střípek financí určených ke koupi základních potravin jsem měla společně s přeloženou občankou v pytlíčku, sloužícím jako protipovodňová peněženka.

Zbytek všech věcí jsem měla na zádech v batohu. A taky jich zrovna moc nebylo. Jen baterky, vlhčené ubrousky, krém na zadek, mobil, jídlo, pití, dlouhé termotriko a návleky na kolena z Merino vlny, bundu Hannah Fanatic vážící 130 gramů a nic víc.

Neměla jsem s sebou nic, co bych nepoužila a zároveň jsem nic jiného výrazně nepořebovala.

S Adamem jsme se podporovali od CP2 až do Nové sedlice

S Adamem jsme se podporovali od CP2 až do Nové sedlice

Po jedenácti dnech dřiny na mě v cíli nikdo nečekal


Jak jsi byla spokojená s podporou na CP? Je něco, co bys změnila?

Podpora na všech CPčkách byla geniální a všude něčím unikátní. Skoro celou CP1 jsem znala a bylo mi milé se se všemi pozdravit.

Na CP 2 mi nevyslovitelně pomohl slavný Pepe, protože mě dopravil do servisu a především dodal mnoho pozitivní energie na další cestu. Taky jsem si na CP2 spravila žaludek senzačním zeleninovým salátem, na který jsem vzpomínala ještě na Dlouhých stráních.

Na CP 3 bylo taktéž mile, ale z časových důvodů jsem si dala jen dvě aloe a frčela dál.

Cíl byl unikátní. Po mé kritické aféře v kopřivách  jsem se sotva držela na nohou a posledních pět kilometrů před cílem jsem myslela jen na jedno – že dojedu. Pak se mi taky hnaly hlavou myšlenky, jak bych se mohla do cíle doplazit nebo jakkoli dostat bez použití nohou, ale nic mě nenapadlo. Dokola jsem si opakovala, že dojedu a v cíli si lehnu. Moc jsem si toužila lehnout. Musela jsem si to v hlavě opakovat opravdu hodněkrát, a ani bych se moc nedivila, kdybych pár kiláků před cílem napsala smsku, že vzdávám. Představovala jsem si, jak dojedu, hlasitě zařvu „chyťte moje kolo“ a já pomalu slezu, bez toho aniž bych musela stoupat na nohy, které mě při dotyku země připomínaly spíš chůzi po žiletkách.

Mé představy se rychle změnily, když jsem viděla, že cíl je prázdný a nikdo nás neočekává (jeli jsme přes noc a byli jsme rychlejší). To bylo pro mě asi trochu zklamání, protože po jedenácti dnech dřiny a těšení na cíl na mě nikdo nečekal. Mimo mého geniálního parťáka Adama jsem neměla s kým se poplácat po zádech, a to mi chybělo.

V cíli ale přeci jen čekala největší podpora ze všech možných, a to studený potok, který částečně uklidnil moje nohy. Ležela jsem pak až do příchodu všech se zvednutýma nohama a skrz ně koukala na finisherský oblouk – a že to byl pohled k nezaplacení. Kdyby nepřijela Vlaďka, které jsem chtěla s úctou ve stoje poblahopřát, tak bych se ještě dlouho potom nepostavila a zůstala dál ležet s nohama nad hlavou.

Západ slunce

Západ slunce

Říkala jsem, že už nikdy, ale už se mi začíná stýskat


Myslíš, že Míle ještě někdy pojedeš? A pokusíš se svůj čas ještě zlepšit?


Míle jsem jela dvakrát (z každého směru jednou) a oproti minulému roku mi přišla trať náročnější. To asi hlavně kvůli dešti. Ale i tak jsem svůj čas zlepšila více jak o půlden. Myslím, že to bylo především díky zkušenostem z prvního ročníku.

Když jsem loni dojela, okamžitě v cíli jsem říkala, že za rok zas jedu. Letos jsem startovala v Aši a byla jsem na 100 % přesvědčená, že je to naposledy, co jedu. Slíbila jsem sama sobě, že za rok už nepojedu, a tak jsem do toho tento rok dala vše. V cíli jsem tvrdila to samé: „Už nikdy nepojedu!” Ale teď po pár dnech, kdy se mi už začíná stýskat a obklopila mě civilizace, tak mě ta myšlenka „nikdy” začíná pomalu opouštět.

Na míle se výhledově asi zas někdy vrátím, ale příští rok to nejspíš časově nepůjde skloubit s mými expedičními plány.

Odpovídala Peggy Marvanová (odkaz na OVP profil)

Zpět




Komentáře

29.08.2014 17:41| Michal T.

Peggy obrovská gratulace, jsi hustá!

Re: Michal T.

29.08.2014 20:42| Peggy

Nemám slov, moc díky!

Re: Michal T.

01.09.2014 09:22| Michal T.

Aha, to asi ještě pořád nemůžeš ani mluvit :-)

Re: Michal T.

11.09.2014 18:08| Michal T.

Jak je 14 dní po závodě?

Re: Michal Tyl

24.09.2014 13:07| Peggy

1000 mil je závod na celý rok. nejdříve tak 3 měsíce promýšlení a přípravy, pak 14 dní závodu a dalšího půl roku se z toho člověk fyzicky i psychicky dostává - doporučuji všem!

Re: Peggy

24.09.2014 14:17| Michal T.

To je klasika po velkých závodech. Totální oddělání těla a totální relaxace duše. Paráda!

Související zážitky

Cyklo výlet podél Ohře na odpoledne a den

Cyklo výlet podél Ohře na odpoledne a den

Slaný, Budyně nad Ohří, Kyselka, Doupov

80

%

80

%

Adrenalin Challenge Race 2017

Adrenalin Challenge Race 2017

Děčín, Smetanovo nábřeží pod zámkem

100

%

100

%

Související články

27.09.2016

Jak zůstat fit a silný i při podzimních plískanicích?

13.09.2016

42km biking z Trutnova do pevnosti Josefov v Jaroměři

11.09.2016

Trať Wenger Czech Adventure Race stihli vítězové za 50 hodin

Zpět

Hledat

Kdo je na Outfanatic.com (3 366 lidí)


Banner