REGISTROVAT

Outfanatic.com

Outfanatic tě propojí s dobrými lidmi
a zážitky tě dostanou častěji do přírody.

Outfanatic.com

Staňte se součástí komunity nadšenců
do sportu v přírodě, najděte si parťáky
a užijte si sportování naplno.

Začněte den s Outfanatic.com
Zpět

180 dní v kajaku – rozhovor s Mejdžím

Povídání s extrémním seakajakářem Petrem Majorem

05.02.2014 |OVP | Voda a lodě

Foto: archiv PM

Mejdží, vlastním jménem Petr Major, loni v březnu nasedl pod Karlovým mostem do vlastnoručně vyrobeného mořského kajaku a vydal se sám bez doprovodného vozidla na sever. Nejprve po Vltavě, pak po Labi, později podél břehů Norska až na Nordkapp a pak po souši s kajakem na vozíku směrem k Botnickému zálivu, kde opět nasedl na vodu. Když cestu po 187 dnech 1200 km před Kodaní ukončil, měl za sebou 5000 km pádlování.
 
V rozhovoru jsme se ho ptali, jaké nebezpečí mu během cesty hrozilo, jaké je to být půl roku sám i kdy je nevhodnější čas vyrazit na podobnou dobrodružnou cestu.
  
Jak jsi vnímal fakt, že jsi vlastně nesplnil svůj původní cíl, tedy obeplout celou Skandinávii?
 

Foto: Archiv Petr Major

Foto: Archiv Petr Major

Ono to zní jako hrozné klišé, že není důležitý cíl, ale ta cesta, takže mi to vlastně tolik nevadilo. Já jsem to chtěl zkusit a bohužel jsem to nestihl. Na konci mě stíhala bouřka buď ze severu, nebo z jihu, takže to nešlo. Pro mě to skončilo ve chvíli, kdy se mi rozbil vozík. Musel jsem si vzít taxík a zaplatil 100 euro za 70 km, které mi chyběly k tomu, abych se dostal k vodě a abych mohl pokračovat. Tehdy jsem se rozhodl, že jen dokončím těch 180 dní a rozdělím původní plán na dvě etapy. Chci to určitě dojet, jen nevím kdy. A důvod k tomu je strašně jednoduchý. Ona je totiž věta „Objel jsem skoro celou Skandinávii“ moc dlouhá! Nebudu se ale vracet do Prahy, protože objetí Skandinávie jsem začal v Kodani a tam se taky vrátím. Do Čech rozhodně nejedu, to je tisíc kilometrů naprosté nudy. To je jako vlézt si na běhací pás a měsíc na něm běžet.  
 
Jaké jsou tvoje další dobrodružné plány?
 
Foto:archiv PM

Foto:archiv PM

Jedním z těch konkrétnějších je obeplutí Irska. Bude to trochu jiná akce, jen 1400 km, šest týdnu na pohodu. Bude to ultralight, s doprovodným vozidlem, ve kterém pojede Kumbál – můj pes – a support team, tedy kámoši. Bude to takový social event – v autě budou na něm 4 kajaky, surfboardy, kola... Já si vždycky odpádluju svých 8 hodin na moři a večer se někde sejdeme. A když nějaký kámoši z Čech budou chtít, tak si jen tak přiletí bez vybavení na víkend, protože my tam všechno budeme mít. 
 
Jaké rizikové situace jsi zažil?
 
Na téhle cestě jsem měl jeden problém. Špatně jsem se podíval do mapy a navíc jsem měl vybitý mobil, takže jsem si nepřečetl esemesku od kámoše, co mi posílal předpověď počasí. Ten psal, že má foukat asi padesát uzlů, což je něco kolem 20 m/s. V tom by se jezdilo špatně i na kole. Já jsem byl nejdřív sice docela v pohodě, ale pak to začalo foukat tak, že jsem se dostal na otevřené moře. Skončil jsem tak v podmínkách, ve kterých jsem nikdy předtím nebyl. Foukalo, pak mě to začalo snášet na kameny, kterým jsem se musel vyhnout, a vůbec to nebyla legrace. A druhý den jsem v tom samém stejně pokračoval... Nebyl jsem tedy na hranici, že bych umřel, ale byl jsem v něčem novém, takže dost vyplašený. Nebezpečnější ale možná bylo, když mě dvakrát málem srazily motorové čluny. Jednou mě minul asi o 10 metrů, podruhé do sebe motorovými čluny šťouchali dva opilci a ti mě minuli asi o dva metry. To jsem myslel, že je po mně.
 
 
Foto: Archiv Petr Major

Foto: Archiv Petr Major

Jaké technické vychytávky jsi používal pro navigaci a pro spojení s domovem?
 
Měl jsem s sebou smartphone s GPSkou, ale celou cestu jsem netrekoval. Jel jsem podle mapy a kompasu, používal jsem googlemaps, tam je každý detail. Co se týče spojení, telefon je ti k ničemu, když jsi dvě hodiny od nejbližšího města a máš kolem sebe osmistupňovou vody, ve které vydržíš, když jsi v pohodě, tak 30 minut. Já jsem celkem často posílal zprávy se svou pozicí, ale každodenní hlášení nemám rád. To se pak člověk jednou nenahlásí a všichni se o něj bojí. My jsme měli dohodu, že když se 2 týdny neozvu, tak je problém. Je to buď a nebo. Buď jsi v pohodě, nebo spadneš do vody a do hodiny je po tobě.
 
Kolik jsi měl s sebou věcí?
 
Foto: Archiv Petr Major

Foto: Archiv Petr Major

Strašně moc, což jsem zjistil hlavně, když jsem jel přes Laponsko. Jsou samozřejmě věci, které jsem nepoužil, ale pak jsou i věci, kterých jsem hodně litoval, když jsem ztratil. Třeba deštník! Ten mi poradil polární badatel pan Pavlíček. Já jsem se tomu nejdřív je to nejúžasnější věc, co jsem s sebou mohl mít. Ne skládací deštník, ale velké paraple. S tím se dá dělat spousta věcí: uděláš si závětří, aby ses v klidu najedl. Komáři pod něj nelezou. Hlavně uděláš pink a je rozbalený! Naopak zbytečně jsem měl třeba počítač na přehrávání fotek, tablet by stačil. A zbytečně velké vodotěsné boxy, teď bych to prostě zabalil do tří loďáků, omezil bych to. Ono tahat každý večer sám z vody 80 kilo není nic moc.
 
Jak daleko od pobřeží jsi jezdil?
 
Jak kdy, protože jsem sekal rohy. Nejdelší přejezd jsem měl 45 km na Nordkappu, a to jsem byl třeba 10 km od břehu. To jsou vysoké útesy sice pořád na dohled, ale stále je to 1,5 hodiny pádlování. A když se zpoza rohu vyloupne nízká fronta a ty dojíždíš poslední půl hodinu v bouřce, tak nic moc. To se mi stalo, pak se to zavřelo na tři dny.
 
Foto: Archiv Petr Major

Foto: Archiv Petr Major

Co jsi dělal, když bylo špatné počasí?
 
Nastartoval ráno druhý kafe, vytáhnul kindla, zalezl do spacáku a čekal. Celkem jsem z těch šesti měsíců ve stanu proseděl tak měsíc. Na severu jsem měl sice pět týdnů úžasného počasí, předtím jsem ale třeba nebyl na vodě déle jak tři dny v kuse. Ono se dá jet pět týdnů v dešti, jen po čtyřech týdnech vyhodíš ručník, protože to je jen mokrá dvoukilová věc, která jen zabírá místo a je těžká. A někdy prostě vyplout nejde.
 
Mohl bys zmínit nějaké rady, co se týče vybavení?
 
Vybavení, ale hlavně zkušenosti jsou hrozně důležité – třeba o deset gramů lehčí pádlo ti při půlroční cestě v součtu ušetří hodně sil, stejně jako třeba mít na sobě o tričko míň, abys bojoval líp s rotací. Všechny tyhle věci se naskládají. Nejel jsem v suchém obleku, protože je v něm strašné vedro a za ten půlrok by mi v něm shnily nohy. Já jsem jel většinou na boso, jen při vylézání z vody jsem si natáhnul neoprenové botičky. Měl jsem tříčtvrťákový neopren, přes něj větruvzdornou bundu a pod ní oblečení, které mě udrželo v teple, když jsem byl mokrý.
 
Pomáháš si při svých cestách plachtou nebo kitem?
 
Foto: archiv PM

Foto: archiv PM

Ne, všecko je jenom pádlování. Plachta mě docela zajímá, zkusit to. Ale ono to ke kajaku zas tolik nepatří. Navíc ten můj kajak, co jsem si postavil, má úplně úžasné surfovací vlastnosti. Takže když pádluju a daří se mi dobře chytat vlny, tak mám rychlost 10 kilometrů v hodině a je mi teplo. (Samotným pádlováním kajakář dosáhne rychlosti kolem 6 km/h.) Kdybych měl plachtu, tak pojedu stejně rychle, rychleji určitě ne a bude mi zima, protože v tom budu jenom sedět. Navíc mi použití plachty přijde jako takový nečistý způsob. Ale vyzkoušet to někdy chci, možná že to bude docela legrace. Ale kajakáři, kteří jsou vlastně obecně líní lidi, si vypomáhají jinak: využívají mořské proudy, umí si cestu načasovat, aby jeli třeba ráno s proudem a moc se nenadřeli.
 
Kolik hodin denně jsi pádloval?
 
Foto: Archiv Petr Major

Foto: Archiv Petr Major

Zhruba osm. Osm hodin, nebo padesát kilometrů. Když jsem těch 50 km stihnul rychleji, tak už jsem dál nepokračoval. A osm hodin jsem se snažil nepřekročit. Dělal jsem takové pokusy, zajímal mě poměr výkon, strava, spánek. Takže jsem si za celou cestu, kromě asi tří dnů, nenastavoval budík. Nechal jsem tělo vzít si, co potřebuje. Třeba když jsem pádloval 8 hodin, tak jsem spal mezi šesti až osmi hodinami. Ale párkrát, když jsem to přetáhl, třeba 8 hodin 15 minut, tak už jsem spal 9 až 10 hodin. Takže rozdíl patnácti minut extra byly dvě hodiny spánku. Jednou jsem pádloval tři hodiny, ve strašných podmínkách, přijel jsem, snědl dvoukilovou rybu, ešus rýže a spal jsem nonstop 11 hodin.
 
Jak šlo táhnout kajak na vozíčku přes Laponsko?
 
Ušel jsem 78 km pěšky za dva a půl dne a pak jsem si tři dny hojil zánět na noze. Pak jsem přišel za prvním člověkem, co jsem potkal, a řekl jsem mu svůj nápad a že potřebuju kolo a že na něj nemám. A do 24 hodin jsem měl zadarmo horáče. Vyřešilo se to přes facebook, podobně jako jiné moje problémy. Facebook je totiž v Norsku mocný! To bylo: „Hele, já bych se potřeboval někde vykoupat.“ Ten, komu jsem to říkal, tak postoval: „Hele tenhle týpek jede tam a tam, nemohl by se o něj někdo postarat?“ „Já se o něj postarám.“ Úplně cizí lidi, co se ani vzájemně neznají. Nebo jsem šel pěšky uprostřed Laponska a zastavil člověk se dvěma kajaky na střeše a říkal: „Ty musíš být ten bláznivý Čech!“ „Jo, jak o mně víš?“ „Facebook.“ Já myslím, že o mně nakonec věděl každý kajakář v Norsku.
 
Foto: archiv PM

Foto: archiv PM

Jaké to je, strávit půl roku sám na cestě?
 
Úplně úžasný! Já jsem na to byl připravený, protože to nebylo poprvé, co jsem vyrazil na takovouhle cestu. Navíc jsem takový jezevec a tím, že jsem žil osm let v Anglii, tak můj kontakt s kamarády je skype, e-mail, facebook. Jediný rozdíl pro mě tedy byl, že jsem neseděl v Praze v bytě, ale ve stanu ve Skandinávii. A když už jsem si potřeboval s někým promluvit, tak jsem někoho našel a vykecal mu díru do hlavy. Ti lidi mě přijímali úplně skvěle, každý chtěl slyšet můj příběh. To přijdeš k baráku, celý mokrý, zarostlý, smradlavý, dvacet dní nemytý a zeptáš se, jestli můžeš spát u nich na zahradě, že je to jediné místo, kde se dá s tím kajakem přistát. A než se naděješ, tak držíš v ruce portské a v druhé losí hamburger. To je prostě Skandinávie. To je to úžasné na tom, když cestuješ sám, lidi se tě pak nebojí oslovit. „Nechceš sprchu?“ „Jo, sprcha by bodla.“ „Nechceš sklenku vína?“ „Jo!“
 
Jakou evropskou, jezerní nebo mořskou, lokalitu bys doporučil někomu, kdo by se chtěl vydat řekněme na týden na seakajak?
 
Foto: Bent Bakkan

Foto: Bent Bakkan

S jezery moc osobní zkušenosti nemám a navíc mě jezera nebaví. Ale moře může být úžasné úplně všude, ale úplně všude může být taky nebezpečné. Zajímavé je třeba Chorvatsko. Tam jsou úžasná souostroví! Je to bezva i pro začátečníky, protože je tam teplá voda, takže se toho člověk nemusí tak bát. Pak jsou bezva Alandské ostrovy mezi Švédskem a Finskem. Pořád se ti ale může stát, že tam přijedeš a, když nemáš zkušenosti, tak to prostě kvůli počasí prosedíš ve stanu. Největší problém je vítr. Všichni se ptají na vlny, ale vlny takový problém nejsou. Vlny tě nadzvednout, ale vítr tě dostane. Ten tě může odfouknout na otevřené moře, což je konečná, nebo tě to může taky odvát na útesy. Je potřeba připravit se. Na Vltavě, na Orlíku, Vyzkoušet si být celý den mokrý, natrénovat si záchranné akce a nedoufat jenom, že to jen tak nějak dopadne. Taky je potřeba se trošku bát. Měl bys lézt na moře s tím, že tě chce zabít. A tím jsi pak opatrný.
 
Na druhou stranu je potřeba do toho skočit. Jestli někdo plánuje nějakou takovouhle cestu, tak prostě ať jde a udělá to. Nikdy na to nebude ta pravá chvíle, nikdy na to nebude čas, nikdy na to nebudou peníze.  Nemá cenu na pravý moment čekat,
ale že je třeba ho vytvořit.  Pokud nemáš hodně našetřeno, tak přijedeš zpátky úplně zbankrotovaný, tři měsíce budeš spát po kamarádech jako já, ale stejně se z toho nějak dostaneš a život jde dál. Tím, že přijedeš zpátky a žiješ za nějakých 150 Kč na den, tak i když budeš dělat v pitomém mekdonaldu, tak ti najednou přijde, že vyděláváš milión. Stačí se rozhodnout. Pak víš, že jedeš odtud tam a neřešíš, co bude dál. Dneska do Mělníka, zítra do Ústí, pak někdy na Nordkapp. Ten život je krásně jednoduchej...

Zpět




Komentáře

Zatím tu není žádný komentář.

Související články

04.10.2016

Jak přečíst stupnici obtížnosti WW

06.09.2016

Začíná potoková sezóna

18.08.2016

Virtuální realita, budoucnost outdoorového sportování?

Zpět

Hledat

Kdo je na Outfanatic.com (3 302 lidí)


Banner